TurboExpress (PC Engine GT)
TurboExpress je přenosná konzole od japonské firmy NEC, která patří do druhé generace
handheldů. V Japonsku vyšla na konci roku 1990 pod názvem PC Engine GT, v Severní Americe
handheldů. V Japonsku vyšla na konci roku 1990 pod názvem PC Engine GT, v Severní Americe
pak v roce 1991 jako TurboExpress. Na evropský trh se ovšem bohužel nikdy nedostala.
A jak se dá z obou názvů usuzovat, byla to přenosná verze domácí konzole PC Engine (Japonsko),
respektive Turbografx-16 (Amerika a Evropa). Respektive to možná ani nebyla verze, protože až
respektive Turbografx-16 (Amerika a Evropa). Respektive to možná ani nebyla verze, protože až
na pár odlišností to zkrátka byla domácí konzole vměstnaná do přenosného balení. To by samo o sobě určitě bylo skvělé, ale výsledkem byla vysoká cena, kterou hráčská obec nehodlala zaplatit. TurboExpress se totiž prodával za 250 a chvíli dokonce za 300 dolarů, což bylo více než trojnásobek Game Boye od Nintenda.
Zatímco například Sega postavila svůj přenosný systém Game Gear na hardwaru Master Systemu,
což byla o generaci starší domácí konzole, jejíž hardware už byl takříkajíc amortizovaný, tak Turbografx-16 a TurboExpress figurovaly na trhu v podstatě současně. V TurboExpressu tak byl v té době značně pokročilý hardware, tedy osmibitový procesor, ale již šestnáctibitová grafická architektura. Ale jeho cenu bylo možné akceptovat u domácí konzole, zatímco na poměry handheldů to zkrátka bylo astronomicky drahé. Není tedy divu, že za čtyři roky, kdy byl TurboExpress na trhu, se ho prodalo jen 1,5 milionu kusů a společně s Lynxem od Atari nemohl v tomto ohledu ani dohlédnout na Game Gear od Segy a na Game Boye od Nintenda už vůbec ne.
což byla o generaci starší domácí konzole, jejíž hardware už byl takříkajíc amortizovaný, tak Turbografx-16 a TurboExpress figurovaly na trhu v podstatě současně. V TurboExpressu tak byl v té době značně pokročilý hardware, tedy osmibitový procesor, ale již šestnáctibitová grafická architektura. Ale jeho cenu bylo možné akceptovat u domácí konzole, zatímco na poměry handheldů to zkrátka bylo astronomicky drahé. Není tedy divu, že za čtyři roky, kdy byl TurboExpress na trhu, se ho prodalo jen 1,5 milionu kusů a společně s Lynxem od Atari nemohl v tomto ohledu ani dohlédnout na Game Gear od Segy a na Game Boye od Nintenda už vůbec ne.
Cenu navíc zvyšoval barevný displej, jenž u domácí konzole nebyl potřeba. Ale zase na druhou
stranu, displej to byl ve své době parádní a často se objevují názory, že to byl ten nejlepší displej, jaký byl v té době k dispozici. Přinejmenším tedy v rámci herních konzolí nebo spotřební elektroniky obecně. Měl totiž úhlopříčku stejných 2,6 palce, jako tomu bylo u Game Boye, ale byl plně barevný, podsvícený a i na takto malé ploše disponoval rozlišením 400 × 270 pixelů, což bylo na úrovni tehdejších domácích konzolí. Hardware pak uměl pracovat s paletou 512 barev, přičemž v jeden okamžik jich na displeji uměl zobrazit celých 481. To bylo v té době super samo o sobě, ale v souvislosti s přenosnou konzolí to byla naprostá vizuální dokonalost. Navíc uměl TurboExpress najednou zobrazit až 64 spritů, takže potenciálně prostě bylo na co koukat.
stranu, displej to byl ve své době parádní a často se objevují názory, že to byl ten nejlepší displej, jaký byl v té době k dispozici. Přinejmenším tedy v rámci herních konzolí nebo spotřební elektroniky obecně. Měl totiž úhlopříčku stejných 2,6 palce, jako tomu bylo u Game Boye, ale byl plně barevný, podsvícený a i na takto malé ploše disponoval rozlišením 400 × 270 pixelů, což bylo na úrovni tehdejších domácích konzolí. Hardware pak uměl pracovat s paletou 512 barev, přičemž v jeden okamžik jich na displeji uměl zobrazit celých 481. To bylo v té době super samo o sobě, ale v souvislosti s přenosnou konzolí to byla naprostá vizuální dokonalost. Navíc uměl TurboExpress najednou zobrazit až 64 spritů, takže potenciálně prostě bylo na co koukat.
Naproti tomu se zvukem to už tak slavné nebylo. Nebyl sice špatný, šestikanálová syntéza byla
pro potřeby přenosného zařízení více než dost, ale kvůli nekvalitně vyrobeným kondenzátorům
pro potřeby přenosného zařízení více než dost, ale kvůli nekvalitně vyrobeným kondenzátorům
byly se zvukem často potíže. A problémy byly vlastně i s displejem. LCD technologie totiž byla v té době ještě dost mladá a výroba LCD displejů ještě nebyla dotažena k úplné dokonalosti, a tak se TurboExpress nezřídka potýkal s mrtvými pixely.
Občas také bylo obtížné, nebo i přímo nemožné, číst texty, ale to byl softwarový problém. Většina
her totiž byla vytvořena s tím, že se budou hrát na televizoru, a na malém displeji tedy byly texty
her totiž byla vytvořena s tím, že se budou hrát na televizoru, a na malém displeji tedy byly texty
špatně čitelné. TurboExpress totiž přehrával stejné cartridge jako Turbografx-16, akorát zkrátka na podstatně menším displeji.
Trochu jiný koncept pamětí, respektive periferií pak vedl i k jistým potížím při ukládání her, které
musely často používat systém hesel. A nezanedbatelným nedostatkem byla i výdrž baterií.
musely často používat systém hesel. A nezanedbatelným nedostatkem byla i výdrž baterií.
Vzhledem k tomu, že TurboExpress používal na tu dobu značně pokročilý hardware, tak měl i vysoké energetické nároky. Potřeboval tedy šest AA baterií, které však vydržely jen na zhruba tři hodiny hraní, což je pro přenosnou konzoli zkrátka velmi málo.
K TurboExpressu se pak dodávaly i nějaké ty periferie, přičemž propojovací kabel, zde nazvaný
TurboLink, byl už i v té době téměř standardem, aby se i na handheldech dalo hrát ve více lidech.
TurboLink, byl už i v té době téměř standardem, aby se i na handheldech dalo hrát ve více lidech.
Z her, které ho využívaly, potěší dnes už kultovní Bomberman.
Dobovým specifikem pak byla snaha dostat víceméně kamkoliv televizní vysílání, a tak se i
TurboExpress stejně jako Game Gear od Segy dočkal speciálního TV tuneru, prodávaného pod
TurboExpress stejně jako Game Gear od Segy dočkal speciálního TV tuneru, prodávaného pod
názvem TurboVision. A podobně jako u Game Gearu to asi kdovíco nebylo, navíc to v dnešní době HDTV vysílání jde rozchodit už jen dost krkolomně, ale i tak je to dnes vyhledávaná sběratelská rarita, protože to stejně jako samotný TurboExpress asi nikdo moc nekupoval, takže jich „v oběhu“ moc nebude.
TurboExpress tak vlastně ve výsledku byl spíše jen jakýsi poměrně drahý experiment, ale zároveň
velmi cenný a poučný. Jasně se totiž ukázalo, že k vytvoření úspěšné přenosné konzole zkrátka nestačí jen vzít výkonný hardware a nacpat ho do menší krabičky s displejem. K vývoji herního handheldu je zkrátka potřeba přistupovat s ohledem na specifika přenosného hraní. Jde třeba i právě o to, že hrát na malém displeji prostě není to samé jako velké televizi, akorát že je to všechno menší.
velmi cenný a poučný. Jasně se totiž ukázalo, že k vytvoření úspěšné přenosné konzole zkrátka nestačí jen vzít výkonný hardware a nacpat ho do menší krabičky s displejem. K vývoji herního handheldu je zkrátka potřeba přistupovat s ohledem na specifika přenosného hraní. Jde třeba i právě o to, že hrát na malém displeji prostě není to samé jako velké televizi, akorát že je to všechno menší.
Komentáře
Okomentovat