Pong

Autor: X Generation

Pong vyšel v roce 1972 a svým způsobem se dá považovat za první videohru. Ve skutečnosti to sice není úplně pravda a dá se o tom pochopitelně živě polemizovat z mnoha různých hledisek, ale dá se říci, že díky Pongu se videohry dostaly do povědomí poměrně široké veřejnosti. Zcela nepochybně to totiž byla první videohra, která dokázala vydělat hodně peněz. S jejím vydáním se tak začala psát historie videoher, jak je známe dnes. A zároveň položila základy žánru sportovních her, protože ačkoliv vizuální zpracování je vlastně nejjednodušší, jaké může být, dá se v Pongu vidět herní ztvárnění tenisu.

 Hratelnost je skoro stejně jednoduchá jako grafika. Na každé straně obrazovky je jedna čárka reprezentující hráče a mezi nimi létá míček, který vzhledem k možnostem tehdejšího hardwaru vypadal jako hranatý shluk pixelů. Hráči ovládají pohyb čárek tak, aby jimi odrazili míček na soupeřovu polovinu. A pokud některému hráči míček uteče a nepodaří se mu jej odrazit, soupeř získává bod. V prvních verzích Pongu pak vyhrál ten, kdo jako první získal jedenáct bodů.

Hru vytvořila firma Atari, kterou začátkem sedmdesátých let založili Nolan Bushnell a Ted Dabney. Skutečným tvůrcem je pak Allan Alcorn, jenž Pong vytvořil jako jakýsi pokusný prototyp na pokyn Nolana Bushnella. Ale byl to nakonec Ted Dabney, kdo v Pongu uviděl potenciál a nadchnul se pro něj tak, že hra zamířila do produkce. Pong se tak stal první komerčně úspěšnou videohrou.

Krátce po uvedení Pongu na trh proto začaly další firmy vyrábět jeho napodobeniny, v některých případech ještě úspěšnější než původní hra. To se stalo například v Japonsku, kde původní Pong sice zabodoval, ale tamější hráči si nakonec více oblíbili japonské klony z roku 1973: Pong Tron od firmy Sega a Elepong of společnosti Taito.

O síle a významu Pongu asi nejlépe vypovídá fakt, že různé jeho variace se v zemích západního bloku daly ještě koncem osmdesátých let běžně koupit v podobě jakýchsi velmi jednoduchých herních konzolí. A protože se připojovaly do televize, říkalo se jim televizní hry. Samozřejmě šlo tehdy již o levnou asijskou produkci, ale prodávala se.

V tehdejším Československu pak šlo tyto „herní krabičky“ koupit ještě i začátkem devadesátých let. Nebylo to ovšem dáno přirozeným vývojem trhu, ale tím, že až do sametové revoluce v roce 1989 u nás počítačová technika byla značně nedostatkovým artiklem. A herní konzole na tom byly ještě mnohem hůře. V té tobě totiž bylo značně obtížné sehnat jakoukoliv moderní elektroniku, která se běžně prodávala na Západě, takže s uvolněním trhu se tu prodalo takřka cokoliv.

Ale zpátky k Pongu. Jeho úspěch měl značný vliv jak na firmu Atari, tak na další společnosti, které začaly do rozvíjejícího se herního průmyslu vstupovat, ale také na herní průmysl samotný. Společnosti, které začaly Pong takříkajíc kopírovat, jej totiž i porůznu vylepšovaly, aby jejich verze byla lepší, zajímavější nebo časem i hezčí než originál. Takže zatímco v původním Pongu od Atari si pinkaly jen dvě čárky, někdo jiný k tomu přidal další dvě a vytvořil „čtyřhru“, další zase dal oba „hráče“ na jednu stranu hřiště a z tenisu se tak stal squash.

Jistě, v dnešní době vysokorozpočtových herních blockbusterů s grafikou blížící se fotorealismu zní přidání nebo přemístění dvou čárek vysloveně směšně, ale právě v té době, tedy v první polovině sedmdesátých let, začal prudký rozvoj herní tvorby a zejména kreativity (někdy až nezřízené), který začal formovat podobu videoher do dnešní podoby.

Pong se nejprve objevil v podobě mincových automatů. První prototyp se objevil v baru, s jehož majitelem měli Bushnell a Alcorn přátelské vztahy. Umístili ho vedle ostatních zábavních zařízení, jako byly pinbally nebo jukebox. Za pár dnů se ovšem objevily technické problémy, a tak majitel baru zavolal Alcornovi, aby je přišel vyřešit. Ukázalo se, že přístroj je přeplněný čtvrtdolarovými mincemi. A říká se, že lidé tehdy do inkriminovaného baru často chodili jen proto, aby si zahráli Pong.

Toto zjištění vedlo k masivní produkci a rozšíření automatů s Pongem prakticky po celém světě a v roce 1975 se do prodeje dostala i jeho domácí verze, která byla úspěšná neméně. Vždyť jak jsme si už řekli, její různé variace se prodávaly ještě koncem osmdesátých let. Ostatně síla Pongu byla tak velká, že ve skutečnosti pronikl i za železnou oponu. V tehdejším Sovětském svazu tak vznikla domácí konzole Turnir (v překladu Turnaj), která vedle samotného Pongu alias tenisu obsahovala i squash a hokej. Ale jak už to tehdy ve východním bloku bývalo, produkce vázla a dostupnost byla mizivá.

Není však bez zajímavosti, že Pong nebyl původním nápadem mužů z Atari. V době videoherně prehistorické, tedy v časech před Pongem, totiž už něco podobného existovalo. Sám Nolan Bushnell pak po mnoha letech řekl, že inspirací mu byla hříčka, kterou hrál na univerzitním počítači už v roce 1964. Alcorn nicméně zmiňuje, že ve skutečnosti se Bushnell inspiroval u hry Tennis od firmy Magnavox, která fakticky začala vyrábět videohry o něco dříve než Atari, když domácí konzoli Odysey vydala už v roce 1972. Bushnell prý viděl prototyp, ale zdálo se mu, že hra postrádá kvalitu, a tak dal Alcornovi za úkol, aby zkusil vytvořit lepší verzi.

Ale to nemění zhola nic na tom, že to byli až pánové Bushnell, Dabney a Alcorn, kdo videohry zpopularizovali natolik, že je tu máme do dnešních dnů. A nejen to. Velikost a cena herního průmyslu je dnes tak velká, že se může směle měřit s hudbou či filmy. A v některých ohledech je i překonává.