Prehistorie videoher

Autor: X Generation

Jak jsme si ukázali zde Co je to videohra?, přesně definovat videohru není tak snadné, jak by se mohlo zdát, a proto se vlastně ani nedá určit, co přesně se dá považovat za první videohru. A to i proto, že něco jako videohry vznikalo už v polovině minulého století na více místech (většinou to byla vědecká pracoviště) paralelně a nezávisle na sobě. Dnes se tedy asi už nedá ani moc dobře dohledat, co začalo vznikat dříve, co bylo dříve dokončeno nebo co bylo dříve ve fázi, kterou bychom dnes nazvali jako funkční prototyp.

Ale i bez ohledu na tyto nejasnosti se první náznaky videoher dají vystopovat až do roku 1950. V té době byly počítače nejnovějším výkřikem techniky a používaly se výhradně k vědeckým, případně průmyslovým účelům. Zkrátka k samým důležitým věcem. Navíc byly tak velké, že musely mít vyhrazené samostatné místnosti, a odtud také pochází jejich přiléhavé české označování jako sálové počítače.

Ale jelikož vědci jsou také jen lidé, občas si naprogramovali něco pro pobavení. V padesátých letech minulého století tak zcela nepochybně vznikla spousta různých her a hříček, o kterých se svět vůbec nedozvěděl, protože nikdy neopustily budovy výzkumných ústavů.

To však nebyl případ hry Bertie the Brain z roku 1950, kterou naopak měl celý svět vidět. A když ne celý svět, tak alespoň celá Kanada. Inženýr Josef Kates ji totiž sestrojil pro účely Kanadské národní výstavy. Šlo o demonstraci umělé inteligence, proti které lidé hráli počítačové ztvárnění dětské hříčky Tic Tac Toe, což je zjednodušená verze našich piškvorek, která se hraje na ploše 3 × 3 hrací pole. Z toho je zřejmé, že ani s tou umělou inteligencí to tehdy ještě nebylo tak žhavé, protože tato jednoduchá hra umožňuje jen omezený počet herních strategií, které se dají naučit. Vizuální výstup pak zprostředkovávaly podsvícené panely, takže o počítačově generované grafice ještě nemohla být řeč ani náznakem. 

Vzhledem k tomu, že jen samotný počítač měl na výšku téměř čtyři metry a celá sestava byla dost prostorově výrazná, tak lze Bertie the Brain zároveň považovat za první videoherní automat. A není bez zajímavosti, že už tehdy bylo možné volit ze dvou obtížností. V případě jednoduchého konceptu Tic Tac Toe se sice samo o sobě o nějaké obtížnosti asi hovořit nedá, ale na té vyšší obtížnosti pravděpodobně počítač zkrátka jen nedělal chyby.

Mimochodem, Josef Kates nebyl Čech, jak by se podle jména mohlo zdát, ale Rakušan, původním příjmením Katz.

Značně podobným případem pak byl britský Nimrod z roku 1951. V tomto případě šlo o počítačové zpracování hry Nim, v níž jde o to, odebírat objekty ze skupiny nebo skupin podle jednoduchých pravidel, přičemž ten, kdo odebere poslední objekt, vyhrává, nebo prohrává (záleží na nastavení pravidel, ale princip hry zůstává stejný).

Nim je již podstatně náročnější hra než Tic Tac Toe, ale pořád je to hra s relativně nízkým počtem různých kombinací, samozřejmě v závislosti na počtu objektů a nastavení pravidel. Výpočetní výkon tak nemusí být nijak ohromující, přesto byl na výstavě v Berlíně výkon cíleně snižován, aby publiku bylo snadněji zřejmé, co počítač zrovna dělá. Nimrod tedy sloužil v prvé řadě jako prezentace samotného počítače a programovacích možností, ale podle dobových zdrojů zajímala návštěvníky mnohem více samotná hra než to, co se skrývá uvnitř a co ji takříkajíc pohání.

A i v tomto případě vypadalo celé zařízení značně monstrózně, povely se zadávaly prostřednictvím speciálního terminálu a vizuální výstup obstarávala soustava světel reprezentujících odebrané a neodebrané objekty.

Za první hru, která používala počítačovou grafiku, respektive výstup na elektronický displej, se považuje Oxo z roku 1952, a jak již samotný název naznačuje, opět šlo o ztvárnění jednoduchých piškvorek Tic Tac Toe. Jejím autorem byl Alexander Douglas, ale zhruba ve stejné době vytvořil Christopher Strachey počítačovou verzi stolní hry Dáma, rovněž s výstupem na monitor. Podle některých zdrojů lze právě tento počin považovat za úplně první videohru, zatímco zdroje jiné s tím vehementně nesouhlasí.

Dalším dobře zdokumentovaným milníkem videoherní prehistorie pak je Tennis for Two z roku 1958. Hra využívala analogový počítač a jako zobrazovací zařízení sloužil osciloskop. Vznikla opět pro prezentační účely na výstavě poté, co americký fyzik William Higinbotham zjistil, že jejich výzkumný analogový počítač umí simulovat trajektorie ovlivněné silou větru.

Výsledkem tak bylo velmi jednoduché ztvárnění tenisového kurtu viděného z boku, přičemž hráči otočným ovladačem nastavovali úhel a tlačítkem okamžik úderu. Není divu, že se Tennis for Two stal mezi návštěvníky výstavy okamžitým hitem, a podle dobových pramenů u něj v řadě čekali zejména vysokoškolští studenti. Proto se hra objevila i na dalším ročníku výstavy, a to na tehdejší dobu ve značně vylepšené verzi, tedy na osciloskopu s větším displejem a dokonce uměla pracovat i s různými úrovněmi gravitační síly.

Z dnešního pohledu vysokorozpočtových her pak zní až neuvěřitelně, že kompletní herní design měl William Higinbotham hotový za pár hodin a celou funkční sestavu pak dal inženýr Robert V. Dvorak dohromady za tři týdny. O případném českém původu Dvoraka či jeho předků ovšem nejsou dostupné spolehlivé informace, ale jeho příjmení nedává moc prostoru k pochybnostem.

Každopádně i Tennis for Two je jedním z těch případů, kdy se nejen herní historici přou, zda to byla první skutečná videohra, nebo ne. A jako ve všech ostatních případech pochopitelně jde opět o to, jak kdo videohru definuje.

Patrně největší shoda v tom, že by to opravdu už mohla být první videohra, pak panuje v případě hry Spacewar! Hlavní postavou za touto hrou je Steve Rusell, jenž ji na Massachusettském technologickém institutu za přispění několika dalších kolegů vytvořil v roce 1962 pro počítač PDP-1 od dnes již neexistující firmy DEC. Byl to takzvaný minipočítač, což v té době byla kategorie podstatně menších počítačů, než byly počítače sálové, a s nadsázkou bychom mohli říci, že co do rozměrů to byly počítače přibližně skříňové. Mělo to mimo jiné tu výhodu, že v jedné instituci mohlo být více takových zařízení, a to třeba i několik v jedné místnosti. V důsledku toho se tak hra mohla lépe šířit mezi uživateli.

Spacewar! je totiž zároveň první masově rozšířenou videohrou, protože ji velmi záhy mezi sebou začali sdílet univerzitní studenti i zaměstnanci, kteří měli přístup k počítačům PDP-1. Tím pádem je to také první videohra, která byla spuštěna na více než jednom konkrétním zařízení.

Hra je určena pro dva hráče, přičemž každý ovládá jednu vesmírnou loď a účelem je sestřelit loď protivníkovu. Na obrazovce pak je i hvězda, jejíž gravitační pole má vliv na pohyb lodí, ale nikoliv střel. Lodě mají omezenou zásobu munice i paliva, které se používá pro zrychlení. Ke zničení lodě dojde nejen po sestřelení, ale i po kolizi s hvězdou nebo druhou lodí a k dispozici je zde také skok hyperprostorem, kdy se loď z aktuálního místa na obrazovce přesune na jiné náhodné místo, což ovšem nevylučuje, že se po přemístění objeví blízko nějakého objektu, a tudíž dojde ke kolizi. Zajímavé také je, že lodě jsou neustále v pohybu, i když se hráči vůbec nedotýkají ovladačů.

Z dnešního pohledu je hratelnost samozřejmě již hodně zastaralá a monochromatická grafika na atraktivitě nepřidá, ale s ohledem na dobu vzniku má Spacewar! Z designového pohledu až překvapivě mnoho mechanismů, které hru ovlivňují, a ani z hlediska výpočetního to není žádná trivialita. Na obrazovce se pohybuje několik objektů, jejichž pohyb je potřeba propočítávat, gravitace hvězdy se projevuje sice jen v základním náznaku, ale kus výpočetního výkonu si ukousne a v neposlední řadě jsou tu třeba ty náhodné hyperskoky.

Není tedy pochyb o tom, že Spacewar! videohra rozhodně je. Ale zda je skutečně první, nebo až druhá, třetí, nebo třeba pátá, o tom ať se přou jiní.