První domácí konzole

V úplných „prehistorických“ začátcích sloužily videohry (nebo aplikace, které by se daly označit za předchůdce videoher) v prvé řadě jako demonstrace možností tehdejší výpočetní techniky. Slovo tehdejší pak v tomto případě znamená padesátá a šedesátá léta minulého století, kdy ze považovalo za značný pokrok, když byl počítač velký zhruba jak skříň, a nezabíral tedy celou jednu velkou místnost. A pozitivní ohlasy na dvě ze zcela prvních her, Tennis fot Two a Spacewar!, dávaly tušit, že časem se videohraní rozšíří z kanceláří, laboratoří a výzkumných ústavů i do běžných domácností.

Ten okamžik nastal v roce 1972, kdy se na trhu objevila první domácí konzole Magnavox Odyssey. Ale jak už to tak nejen u videoher bývá, tak i když je něco první, ještě to neznamená, že je to úplně první. K prvnímu známému zařízení, které by se dalo nazvat herní konzolí, se tak musíme vrátit do roku 1966 (podle jiných zdrojů 1967), kdy Ralph Baer přišel s nápadem na elektronické zařízení, které by se připojovalo k televizi. S posvěcením svého tehdejšího šéfa ve firmě Sanders Associates tak vytvořil první „hrací skříňku“, v níž bylo zabudováno pár základních her jako tenis, ping-pong apod., ale také již i první hra, která využívala světelnou pistoli.

Přestože byla tato první konzole de facto pouze funkčním prototypem, je zvláštní, že nedostala žádné jméno. A jelikož byla elektronika uzavřena v hranatém dřevěném vnějším krytu, říkalo se tomu podle barvy Brown Box, tedy hnědá krabice. Zároveň je nutno podotknout, že pokud se tedy v souvislosti s herními konzolemi mluví o dřevních dobách, není to žádná obrazně použitá fráze, ale doslovná pravda.

Technologii Brown Boxu pak si pak licencovala právě firma Magnavox pro konzoli Odyssey. Zajímavá je i drobná paralela s filmovým průmyslem, kdy hry na na konzoli Magnavox Odyssey stejně jako první filmy nevydávaly žádné zvuky.

A s první konzolí se hned objevila i první aféra ohledně domnělého plagiátorství. Společnost Magnavox tak obvinila firmu Atari, že její velmi úspěšná hra Pong je obyčejnou kopií her z konzole Odyssey. Spor nakonec skončil mimosoudním vyrovnáním ve prospěch Magnavoxu, kterému to však ve výsledku k ničemu moc nebylo, protože to bylo právě Atari, kdo v té době ovládl videoherní trh.

Každopádně ať už by se plagiátorství nakonec potvrdit podařilo, nebo nepodařilo, bylo by to ve vztahu k následnému vývoji herního průmyslu asi vcelku jedno, protože během pár let byl trh doslova zaplaven různými klony či napodobeninami od mnoha různých firem, z dnešního pohedu nezřídka dost nečekaných. V roce 1974 se tak na evropském trhu objevila například konzole Ping-O-Tronic od firmy Zanussi, kterou dnes vnímáme v prvé řadě jako výrobce ledniček a praček. V sedmdesátých letech minulého století zkrátka byly videohry novým a potenciálně perspektivním oborem, a tak není divu, že v něm chtěl vydělat takříkajíc každý.

V roce 1975 pak vyšla i domácí verze Pongu od Atari. Konzole těžila v prvé řadě ze svého v té době již slavného jména, protože po herní stránce to už bylo v podstatě jen něco, co už v dřívějších letech vydali jiní. Výjimečnost tak spočívala v tom, že se v Atari rozhodli vyvinout a využít úplně nový čip, který byl na konci roku 1974 nejvýkonnějším čipem použitým ve spotřební elektronice.

Jeho vývoj a další aspekty ovšem poněkud zvýšily cenu finálního produktu. Atari tak mělo trochu problémy umístit Home Pong na trh, protože prodejci hraček i elektroniky měli za to, že je tato konzole zkrátka příliš drahá. Nakonec se to po sérii různých jednání, dohod a odmítnutí podařilo s obchodním řetězcem Sears, který objednal 150 tisíc domácích Pongů. Atari sice v té době mělo výrobní kapacity jen na zhruba polovinu, ale „střelec“ Nolan Bushnell (coby jeden ze spoluzakladatelů a dnes nejznámější představitel tehdejšího Atari) bez váhání souhlasil. Atari si s výpomocí investora pořídilo novou továrnu a objednávku splnilo. V první fázi ovšem byly na přání společnosti Sears přístroje označeny jako Tele-Games a pod značkou Atari se začaly objevovat až od roku 1976.

Za první japonskou konzoli se obecně považuje TV Tennis Electrotennis, kterou ve spolupráci s Magnavoxem uvedla na trh firma Epoch, Co. Vedle toho, že tato konzole pro dva hráče měla výrazně červenou barvu, zaujme i její název. Podle dostupných informací se totiž tento herní přístroj v japonštině jmenoval jednoduše Terebitenisu, což znamená zkrátka televizní tenis.

Třetím velkým, respektive všeobecně známým hráčem v takzvané první generaci konzolí byla společnost Coleco, která byla v roce 1932 založena jako kožedělná firma (Connecticut Leather Company), aby se v osmdesátých letech stala úspěšnou firmou hračkářskou. Tímto směrem se však začala ubírat už v polovině let šedesátých. Zároveň je to ten nejlepší příklad toho, jak byl videoherní trh v samotných počátcích živelný. Firma totiž v roce 1976 uvedla na trh konzoli Coleco Telstar, což byl vlastně jen jakýsi souhrnný název celé řady produktů, které se sice lišily vzhledem, nabídkou her, případně různými ovladači nebo nějakými technickými parametry, ale v základu to zkrátka pořád bylo jedno a to samé. V letech 1976-78 se tak v obchodech objevilo minimálně čtrnáct různých verzí konzole Coleco Telstar.

A nakonec ještě na skok znovu do Japonska. V roce 1977 tam totiž vyšla obecně málo známá konzole Color TV-Game od tehdy v západním světě téměř neznámé firmy Nintendo. Ta již v předchozích letech spolupracovala například s Magnavoxem na vývoji světelné pistole pro konzoli Odyssey a sama pro tuto periferii vyvinula několik her, ale s vlastním domácím zařízením přišla až o pár let později. Na druhou stranu jich údajně dokázala prodat ke třem milionům kusů, což je značně více než v případech ostatních konzolí té doby. Ale na stranu třetí je nutné si uvědomit, že monitoring trhu byl v té době a zejména v tomto novém oboru asi všelijaký, takže nakolik která dostupná čísla skutečně odpovídají realitě, o tom se asi dá diskutovat.

Každopádně produkci hraček a her se Nintendo věnovalo již od roku 1889, ale s elektronikou začalo koketovat až na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Dnes už ovšem víme, že z prvních videoherních pionýrů je to jediná společnost, která nejenže úspěšně přežila až do dnešních dnů, ale zároveň se videohry staly jejím hlavním a vlastně i jediným oborem činnosti.

Původní logo společnosti Nintendo

Zmínit je však třeba ještě jednu věc: žádná ze zmíněných konzolí první generace nebyla globálním produktem. Magnavox Odyssey, Home Pong a Coleco Telstar byly určeny pro americký trh, v Evropě jsme měli Pong-O-Tronic a Japonci zase TV Tennis Electrotennis a Color TV-Game. Ale to se mělo již brzy změnit. Nintendo totiž celosvětově uvedlo konzoli druhé generace NES (Nintendo Entertainment System) a ta pro herní svět znamenala přinejmenším stejně masivní impuls jako Pong o deset let dříve.