Druhá generace konzolí – ti druzí

V prvním dílu textu o druhé generaci konzolí, nazvaném Druhá generace konzolí – velcí hráči, jste se mohli dočíst, že v té době byl konzolový trh značně roztříštěn a přehlcen, což byl jeden z důvodů následného krachu videoherního průmyslu. Na trhu zkrátka bylo příliš mnoho různých konzolí, leč ve zmíněném textu jsou uvedeny jen čtyři modely, které v té době největší měrou ovládaly trh, nebo nějakým způsobem ovlivnily další vývoj, nebo zkrátka za sebou zanechaly nějakou jinou výraznější stopu.

 

Ale pojďme se podívat i na pár dalších, na které se mezi běžnou veřejností vlastně nemohlo ani zapomenout, protože se nestihly ani nijak zvlášť prosadit nebo zapsat do povědomí hráčů.

 

Nicméně hned v úvodu tady máme jistý renonc. Protože titulek sice tvrdí, že bude řeč o „těch druhých“, ale v případě konzole Fairchild Channel F je potřeba zdůraznit, že ve skutečnosti byla vlastně první. Na trh se totiž dostala už koncem roku 1976 a byla to první domácí konzole postavená na architektuře s centrálním procesorem (CPU), což je jeden ze základních rysů celé druhé generace konzolí.

 

Výrobcem byla firma Fairchild Semiconductor a v prvních letech se tato konzole prodávala pod názvem Fairchild Video Entertainment System (VES). Mnohem podstatnější je však skutečnost, že tato mašinka zároveň jako první přišla s datovými cartridgemi, přestože tedy v sobě zároveň měla z výroby ještě postaru předinstalované dvě hry (Hockey a Tennis). Celkem pro tento systém vyšlo 26 cartridgí, přičemž na rozdíl od pozdějších let a novějších konzolí byly na každé z nich dvě až čtyři hry.

 

Zajímavou funkcí bylo zamrzání her. Nešlo samozřejmě o to, že by hry byly špatně napsané nebo se třeba hardware přehříval, ale konzole měla speciální tlačítko na pauzování, což se tehdy dělo tak, že hra zkrátka zamrzla na místě a pak se znovu rozběhla.

 

Channel F se nestihl ještě ani pořádně prosadit, když zájem o něj začal upadat ve světle toho, že se na trhu objevilo Atari 2600 s hezčími, svižnějšími, akčnějšími a vůbec tak nějak celkově lepšími a zajímavějšími hrami.

 

Celkové prodeje Channelu F se tak zastavily někde poblíž 350 tisíc. Firma se v roce 1978 ještě pokusila přijít s inovovaným modelem, který by dokázal držet krok s Atari 2600, ale vyšlo na něj jen šest her, a tak Faichild prodal v roce 1979 celou technologii společnosti Zircon International, která s tím pár let ještě cosi kutila, aby v roce 1983 celý projekt oficiálně ukončila.

 

Zmínku si zaslouží i konzole Bally Astrocade, kterou vyvíjela firma Midway. To je přesně ta firma, která má na svědomí mimo jiné krvák Mortal Kombat, ale v roce 1977, kdy konzole Astrocade vyšla, to byla ještě jedna z divizí společnosti Bally. A to zase byla firma, která vyráběla pinbally a výherní automaty, aby později svou působnost rozšířila mimo jiné i na videohry.

 

Konzole rovněž využívala CPU Zilog Z80, ale ačkoliv měla podle všeho dobrý výkon i grafiku, zjevně se moc neprodávala. Ostatně vždyť na ni podle dostupných informací oficiálně vyšlo jen 28 her.

 

Zajímavá je však skutečnost, že Astrocade byla koncipována jako zároveň herní konzole a zároveň počítač. Z dnešního pohledu tomu odpovídá například možnost rozšířit prostřednictvím přídavných modulů původní 4 kB RAM až na masivních 64 kB. K dispozici samozřejmě byla i standardní klávesnice a na ní šlo s pomocí speciální cartridge psát i programy v modifikovaném programovacím jazyku Basic. Nazvaném pochopitelně Astro Basic.

 

Ale to bylo velmi pravděpodobně i jednou z hlavních příčin neúspěchu. Lidé asi zkrátka nevěděli, jestli je to spíš počítač, nebo spíš herní konzole. Her na to bylo málo a na nějaké „seriózní“ využití už byly na trhu lepší a vhodnější počítače.

 

A zapomenout nesmíme ani na konzoli Vectrex z roku 1982. Ta totiž byla zajímavá zejména tím, že se nemusela připojovat k televizi, protože sama o sobě už obsahovala displej. Tedy nebyl to úplně displej, jak jej vnímáme dnes, byla to zkrátka malá devítipalcová CRT obrazovka. A CRT, to je taková ta stará technologie, když televizory ještě nebyly placaté jako dnes, ale byly to velké a těžké krabice.

 

Jelikož ovšem Vectrex vyšel v Americe až v roce 1982 a ve zbytku světa dokonce až v roce 1983, tedy těsně před velkým videoherním krachem, tak se už bohužel nedozvíme, zda by se na trhu nakonec přece jen neprosadil. Svým způsobem to totiž byla přenosná konzole nebo takříkajíc přenosný arkádový automat, což by v té době mohlo mít svou váhu. Tedy hodnotu. Vážilo to totiž 15 liber, což je zhruba 7 kilogramů.

 

Na to, že součástí balení byla i „televize zdarma“, nebyla ani nijak vysoká startovací cena 199 dolarů. Taková Intellivision se pro srovnání začínala prodávat za 275 a Astrocade dokonce za 299 dolarů. Ale pravděpodobně by to stejně nebylo nic moc platné, protože všeobecně velmi kladně přijaté Atari 2600 se začínalo prodávat za 189 dolarů. A tomu nedokázala konkurovat ani novější a o 10 dolarů levnější Odyssey 2 a Channel F by to možná nezvládl, ani kdyby byl za dvacku (startoval na 169 dolarech).

 

Jak již samotný název naznačuje, Vectrex jako první přišel s pokusem o tzv. vektorovou grafiku. To by určitě bylo fajn, akorát to naráželo na skutečnost, že vestavěná obrazovka byla pouze monochromatická, což vizuální dojem z her značně umenšovalo. Řešení ovšem bylo po ruce a byly jím barevné filtry, kterými se obrazovka překrývala. S každou herní cartridgí jste si tak koupili i filtry, která byly určeny přímo pro konkrétní hry a takříkajíc přidávaly barvy do konkrétních částí obrazovky.

 

Nebyla to tedy žádná novinka, podobně s barvami „kouzlily“ již první arkádové automaty, ale tím spíš to u novější domácí konzole působilo podivně. Na druhou stranu je zřejmé, že barevná obrazovka by v té době zvýšila cenu konzole do asi dost nesmyslných sfér, čímž se ovšem dostáváme k závěru, že celý koncept Vectrexu se v té době ukázal býti poněkud nešťastným. Takže nakonec možná bylo docela štěstí, že velký krach celého odvětví přišel hned záhy, a tak se na Vectrexu nestihlo prodělat zase až tak moc.