Druhá generace konzolí – v hlubině zapomnění

Jasně, takže jste si přečetli první článek o druhé generaci herních konzolí, a protože vám tam pořád něco nehrálo, tak jste se mrkli i na ten druhý. A pořád moc nechápete, proč se tam píše o nějakém přesycení trhu, když se v jednom článku píše o čtyřech hlavních hráčích a ve druhém jsou tři nějací v podstatě neznámí srandisti, kteří svým způsobem do jisté míry předběhli dobu, ale taky na to šli celkově dost nešťastně nebo přišli ve špatný čas. Tím ovšem výčet tehdejších pokusů zdaleka nekončí. 

Pokud to vezmeme třeba podle abecedy, tak první na řadu přichází stroj označovaný jako 1292 Advanced Programmable Video System. V roce 1978 ho na trh uvedla firma Audiosonic a již jen tato jediná konzole by teoreticky mohla zvládnout naprosté přehlcení trhu. Existovala totiž v mnoha různých verzích od celé řady výrobců pod různými názvy v různých zemích či světových regionech. Jen anglická Wikipedia jich uvádí téměř třicet, ale dá se vcelku bezpečně předpokládat, že jich bylo ještě o něco více.

 

Na druhou stranu se tu objevují i variace, které se občas uvádějí jako samostatné konzole. Prostě totální zmatek. A pokud se někomu až dosud zdála situace ve druhé konzolové generaci v podstatě docela přehledná, stačí zkusit se trochu ponořit do tajů této mašinky s dost podivným názvem, aby změnil názor.

 

A proč je v tom názvu to slovo Programmable? No prostě proto, že to byl opět jeden z těch přístrojů, které takříkajíc nevěděly, co chtějí, takže to byla napůl konzole a napůl domácí počítač. Dal se totiž přikoupit speciální modul s programovatelnou pamětí a software pak bylo možné uložit na magnetofonový pásek, respektive na audiokazetu.

 

Jednou z variací této konzole byla mašina označovaná jako VC 4000 (Video Computer 4000), která se ovšem z nějakého důvodu často uvádí jako samostatný model. Ve skutečnosti je to ovšem jen převlečená a mírně modifikovaná 1292 APVS, kterou produkovala německá firma Interton a prodávala ji na několika větších trzích v Evropě a vedle toho ještě taky v Austrálii. Poměrně výrazné známky bizarnosti a absurdity se pak začínají objevovat v okamžiku, kdy vyjde najevo, že VC 4000 je ve skutečnosti už několikáté herní zařízení od Intertonu, přičemž předchůdci byli jen jednoduchými variacemi na konzole první generace a s 1292 APVS či jakoukoliv jinou produkcí od Audiosonicu neměly prakticky zhola nic společného.

 

A jelikož jsme tu už dlouho neměli nějaký opravdu bytelný název, je čas zmínit konzoli APF-MP 1000. Firma APF Electronics ji vydala v roce 1978 a použila v ní další známý mikroprocesor M6800 od Motoroly. Jenže na ni na několika cartridgích vyšlo jen 24 her plus jedna byla předinstalovaná z výroby. A asi nepřekvapí, že i tato konzole měla předchůdkyni v rámci první konzolové generace. Jmenovala se APF TV Fun a byla to opět celá skupina různých submodelů. A kdyby neměla stránku na Wikipedii, tak by o ní dnes možná už vůbec nikdo ani nevěděl.

 

Zato název Compact Vision TV Boy z roku 1983 dává zejména ve spojitosti s výrobcem Gakken tušit, že se přesouváme do Japonska, které v té době hrálo ve videoherním byznysu ještě takříkajíc druhé housle. To se sice mělo brzy změnit, ale TV Boy na tom asi kdovíjak velkou zásluhu neměl. Vedle toho, že vypadal tak trochu jako kancelářský telefon, tak je to pravděpodobně rekordman v počtu her, které na nějakou konzoli vyšly. Bylo jich totiž celých 6 (ne, není to překlep, fakt šest), přičemž ani jedna nešla hrát ve dvou, natožpak více hráčích.

 

Konzole z roku 1982 nazvaná Arcadia 2001 pak podle názvu vypadá docela nadějně a číslo 2001 v té době jistě vzbuzovalo dojem vzdálené technologické budoucnosti, ale když se podíváme, že jejím výrobcem byla firma se jménem Emerson Radio, tak to asi naopak vyvolá jisté pochybnosti. Každopádně to byl opět ten případ, že firma prodala licenci prakticky každému, kdo šel zrovna okolo, a tak vzniklo více než třicet různých klonů. Konzole byla na trhu velmi krátce, ale i tak na ni vyšlo 35 her. A Emersoni se za tu dobu stihli i soudit kvůli zneužití názvu s firmou Arcadia Corporation, jež shodou okolností vyráběla speciální cartridge pro Atari 2600, které umožňovaly hrát hry z audiokazet.

 

Firma Epoch přišla s prvním pokusem už v první generaci konzolí. Jmenoval se TV Tennis Electrotennis a prodával se jen v Japonsku, což byl ostatně i případ druhogenerační konzole Cassette Vision z roku 1981. Zaujme mimo jiné skutečnost, že navzdory názvu nevyužívá audiokazety, protože slovo cassette je jakýmsi způsobem pro japonštinu pohodlněji přizpůsobený výraz pro ROM cartridge. Výkon byl srovnatelný s úspěšným Atari 2600, ale velmi netradiční byla ovládací metoda. Ovladače pro dva hráče v podobě dvou páček a dvou tlačítek pro každého totiž byly zabudovány napevno přímo do konzole. Na rozdíl od předchozích uvedených podivností však byla Cassette Vision vcelku úspěšná: v Japonsku se jí prodalo přes 400 tisíc kusů.

 

A jednou z dalších takových podivností byla i konzole Studio II od firmy RCA, přestože na první pohled měla s Cassette Vision něco společného. Tedy vlastně to byla ve skutečnosti taky předchozí podivnost, protože se na trhu zjevila už v roce 1977, a tím společným prvkem bylo vestavěné ovládání. Akorát že zatímco Japonci na to šli páčkami a tlačítky, Studio II mělo na každé straně tehdy nemálo populární „numerickou klávesnici“. Navíc Studio II poskytovalo jen černobílý grafický výstup, a tak není divu, že se prodalo jen zhruba 60 tisíc kusů a za pár měsíců od vydání šel celý tento projekt do kytek.

 

O poznání delší, ale asi ne kdovíjak výrazně úspěšnější život měla konzole CreatiVision z roku 1981/82 od tehdy mladé hongkongské firmy VTech, která byla založena teprve v roce 1976. Ačkoliv to nebyl vysloveně globální produkt, prodávala se CreatiVision v celá řadě zemí světa. Leč její kreativní a vizionářský název neoznačuje nic jiného než další z pokusů o herní konzoli, která bude zároveň dostupným domácím počítačem. Časem tak na hardwarovém základě CreatiVision vznikl i opravdový počítač a prodeje se pokusil oživit i modul pro hraní her z konkurenční ColecoVision. Ale zjevně to nezabralo.

 

Svého druhu specialitkou pak je konzole SHG Black Point z roku 1982, která byla navzdory názvu ryze německým produktem určeným pouze pro německý trh. Na výrobci by vlastně ani nesešlo, kdyby neměl tak masivní název. To prostě musíte vidět: Süddeutsche Elektro-Hausgeräte GmbH & Co. KG, z čehož vychází ona zkratka SHG. V konečném důsledku to asi byla konzole „jako každá druhá“ v té době, a tak zaujme jen pokus o atakování rekordu v počtu vydaných her. Oficiálně pro tuto konzoli vyšlo jen sedm cartridgí, jenže záhy se ukazuje, že na jedné z nich je rovnou deset nějakých menších hříček. Tato cartridge zároveň nese poněkud nepoetický název Zehn elektronische Fernsehspiele in Farbe čili Deset barevných televizních her.

 

Podobných více či méně lokálních produktů pak po světě jistě vznikala celá řada, v méně rozvinutých zemích třeba i desítky let poté, co to druhá generace konzolí takříkajíc už dávno měla za sebou, a tak nezbývá než zopakovat dvě věci. Zaprvé byla druhá konzolová generace fakt naprostá džungle, a proto je zadruhé ve výsledku vlastně dobře, že to tehdy celé krachlo a začalo se znovu.