Druhá generace konzolí – velcí hráči

Vzhledem k poměrně živelnému vývoji na poli videoher existuje několik přístupů, podle kterých se dají jednotlivé konzolové generace vymezit, ale obecně se dá říci, že už po první, ale zejména tedy u druhé generace se začínají takzvané aktivní roky jednotlivých přístrojů dost prolínat nejen z hlediska časových období, ale také po stránce různých technických řešení. S jistou nadsázkou se tak dá říci, že krach videoherního průmyslu přišel v polovině osmdesátých let v pravý čas, protože jinak bychom se z toho zmatku dodnes možná nevyhrabali. 

Druhá generace konzolí se dá označit jako svým způsobem důvod právě onoho videoherního krachu, nebo přinejmenším jako jeden z těch nejzásadnějších důvodů. Sama o sobě je totiž přímým důsledkem nezřízeného nadšení, s jakým k videohrám přistupovali výrobci, tvůrci her, manažeři firem i investoři. Všem zkrátka před očima visela vidina nového, dosud neprobádaného odvětví s masivním investičním i spotřebitelským a prodejním potenciálem. Jinými slovy: všichni si mysleli, že to je ta správná sázka na to, jak v krátké době vygenerovat vysoké zisky.

 

Na trhu tak byla celá řada různých herních systémů od různých výrobců, přičemž konzole Atari 2600 a 5200 jako jedny z mála takříkajíc dávaly smysl, protože firma Atari se ve videoherním průmyslu angažovala od jeho samotných počátků a do značné míry se dá říci, že jej vlastně i založila.

 

Atari 2600 vyšlo v roce 1977, nejprve ovšem pod označením Atari Video Computer System (Atari VCS). Byla to jedna z prvních konzolí, která měla hardwarovou architekturu postavenou kolem hlavního procesoru (CPU – central processing unit), a zároveň her distribuovaných na speciálních datových médiích označovaných jako cartridge. CPU architektura se ostatně pro celou druhou generaci konzolí stala jedním z typických znaků, kterými se odlišovala od generace první. S touto konzolí je spojena nejen celá řada her, ale i příběhů, z nichž ten asi nejznámější se bohužel pojí se hrou E.T. the Extra-Terrestrial, jejíž valná část produkce skončila zakopaná v poušti.

 

Atari 5200 se pak na trh dostalo v roce 1982 a dá se brát jako sice nemálo, ale pořád spíš vylepšená verze Atari 2600 než jako kompletně nový přístroj. V automobilové hantýrce by se asi řeklo, že to byl takový hlubší facelift.

 

Logiku bezpochyby dávalo i vydání konzole Magnavox Odyssey 2, již jen proto, že její první generace byla vlastně první domácí konzolí. Přinejmenším tedy takovou, která se začala komerčně prodávat a dostala se k vysokému počtu uživatelů. Naproti tomu dvojka vyšla s jistým zpožděním oproti konkurenci, konkrétně až v roce 1978. V Evropě ji distribuovala firma Phillips, a tak se zde tato konozle prodávala pod označením Phillips G700.

 

Zajímavostí bylo, že Odyssey 2 disponovala vestavěnou klávesnicí, která měla sloužit pro účely vzdělávacích her. Na druhou stranu to nebylo nic zase až tak nečekaného, protože v té době konzole nezřídka sdílely architekturu s osobními mikropočítači, akorát že o ty klávesnice většinou přišly a místo nich dostaly ovladače a světelné pistole. Vlastností, která měla druhé Odyssey zajistit náskok před konkurencí, byl důraz na zvukovou složku, a tak konzole obsahovala mimo jiné i jednotku pro syntézu hlasu.

 

Koncem sedmdesátek to bylo zatím jen pár let, co videoherní průmysl de facto vůbec vznikl, ale pokud by se už dalo mluvit o starých bardech, tak třetím do jejich party by byla firma Coleco. Její první konzole Telstar vyšla teprve v roce 1976, a tak se i druhá generace, nazvaná ColecoVision, objevila až s jistým odstupem za konkurencí, konkrétně až v roce 1982. To s sebou neslo výhodu v podobě výkonnějšího a pokročilejšího hardwaru oproti dříve uvedeným zařízením (například používala dnes již bezmála legendární procesor Zilog Z80), ale na druhou stranu to bylo příliš pozdě v tom smyslu, že na trhu bylo už příliš mnoho hráčů, a od roku 1983 se tak začaly objevovat první projevy videoherního krachu. ColecoVision tak byla na trhu prakticky pouhé dva roky.

 

Přístroj to byl vcelku zajímavý, ale i s vědomím, že to pořád byla doba značně experimentální, tak nepřestává udivovat design ovládacího zařízení. V době, kdy ke konzolím patřily joysticky a pomalu se začaly objevovat gamepady, tak u ColecoVision byla krabička s otočným ovladačem a tlačítkovým číselníkem jako z telefonu.

 

To by se mohlo zdát jako dost divný nápad, ale nutno dodat, že zjevně nebyl původní. Značně podobný ovladač se totiž objevil už v roce 1980 (na testovacích trzích už dokonce v roce 1979) u konzole Intellivision, což byl takříkajíc čtvrtý do party velkých hráčů ve druhé konzolové generaci. Jejím výrobcem byl hračkářský gigant Mattel a z historického a vlastně i technologického hlediska je nanejvýš zajímavé, že Intellivision byla jedním z prvních šestnáctibitových systémů (šestnáctibitový procesor, RAM atd.), přestože naplno se šestnáctibitová vlna rozjela až o dost let později.

 

Další prvenství si pak Intellivision připisuje prostřednictvím ovladače. O té „klávesnici z telefonu“ už řeč byla, ale důležitější je to kolečko pod ní. To je totiž směrový ovladač, jenž byl poprvé navržen tak, aby se ovládal palcem, což je metoda, která se u konzolových ovladačů používá dodnes. Jen to je tedy samozřejmě už značně lépe vyřešené po ergonomické stránce.

 

Na příkladech hlavních hráčů by se tak druhá generace konzolí dala shrnout do konstatování, že na jednu stranu tehdy nikdo ještě moc nevěděl, co chce vlastně dělat a kam to chce směřovat. Zkrátka se ještě do značné míry experimentovalo. Ale na stranu druhou dnes už vidíme, že se tehdy objevilo několik životaschopných nápadů a technologických řešení, které vlastně přežily až do současnosti. A technický pokrok byl asi taky už o něco dále, než by dnes leckoho mohlo napadnout.