Sega Master System

Master System je první globálně rozšířená konzole od japonské firmy Sega. Ta ji na americký trh uvedla v roce 1986 jako pokus o přímou konkurenci úspěšné konzole NES od Nintenda. A ačkoliv ve Spojených státech a Japonsku nebyla nebyla na trhu až tak úspěšná, jak vedení společnosti Sega očekávalo, tak v tuto dobu se právě i díky Master Systemu začal etablovat status, jenž pak trval několik desítek let (a vlastně to do značné míry platí dodnes), a sice že videohernímu trhu, respektive na trhu s videoherními konzolemi dominovaly japonské společnosti.

V Japonsku se Master System začal prodávat po názvem Sega Mark III, což odkazovalo na skutečnost, že to je jakoby třetí generace konzole SG-1000. Firma Sega totiž už v roce 1983 vydala svůj úplně první pokus na poli herního hardwaru a tím byla právě SG-1000. Vedle Japonska se prodávala ještě v Austrálii a v roce 1984 se objevila modifikovaná verze SG-1000 II nebo také Mark II, která se zase podívala na Tchaj-wan. Celý svět pak začal dobývat až právě Mark III, mimo Japonsko označovaný jako Master System.

 

Ve skutečnosti to sice bylo ještě trošku jinak, tedy že Mark III a Master System nebyly zcela identické přístroje, ale pro naše účely se pojďme tvářit, že to zkrátka bylo jedno a to samé, akorát tedy zabalené do různých vnějších krytů. Různých podobných „zmateností“ ostatně v té době najdeme celou řadu. Než totiž v polovině devadesátých let vyšla konzole PlayStation, tak se dá říci, že do té doby na poli herních konzolí panovala poněkud nepřehledná situace, kdy obrazně řečeno jeden druhém poskytoval něco, třetí čtvrtému licencoval něco jiného a dohromady si všichni vzájemně konkurovali.

 

Master System tak pod názvem Mark III vyšel v Japonsku už v roce 1985, v Americe v roce 1986 a v Evropě v roce 1987. Oficiálně pak byl na trh uveden ještě v Brazílii, ale tam až v roce 1989. Poněkud úsměvná je pak skutečnost, která potvrzuje předchozí odstavec, a sice že v Japonsku byl Master System pod tímto názvem uveden v roce 1987, ovšem ani v tomto případě nešlo o zcela identický přístroj, jako byl globální model, protože ten japonský disponoval několika dalšími dílčími vylepšeními. V té době to zkrátka byl z dnešního pohledu docela zmatek, a kdo říká, že ne, ten ty konzole tehdy vyráběl, nebo aspoň prodával.

 

Technologicky byl Master System samozřejmě zase o krůček před soudobou konkurencí, ale v této souvislosti je třeba zmínit, že to byla jedna z prvních konzolí, jejichž technické specifikace bylo možné popsat v intencích či parametrech, v jakých je udáváme u dnešních počítačů, konzolí a nakonec vlastně i smartphonů.

 

Master System tak fungoval na osmibitové architektuře, přičemž jádrem byl osmibitový procesor o frekvenci 4 MHz, pochopitelně jednojádrový, a uvnitř se skrývalo 8 kB paměti ROM, stejné množství operační paměti RAM a 16 kB video RAM. Konzole zvládala zobrazovat grafiku v rozlišení 256 × 192 pixelů a k dispozici pro to měla paletu 64 barev, přičemž v jeden okamžik bylo možné zobrazit 32 z nich. Jako datová média sloužily cartridge a speciální paměťové karty.

 

Samostatnou zmínku si ovšem zaslouží takzvané srdce konzole, tedy hlavní procesor. Tím totiž byl Z80 od firmy Zilog, což byl jeden z nejzásadnějších procesorů celé počítačové historie, podobně jako architektura x86 od společnosti Intel. Vzhledem k tomu, že kromě Evropy Master System ve zbytku světa kdovíjak úspěšný nebyl, tak se nedá říci, že zrovna použití Z80 by v tomto případě mělo nějaký zásadní vliv na takříkajíc „běh videoherních dějin“, ale zpětně se už zde dá vystopovat filozofie Segy v oboru herních konzolí, tedy použití výkonného hardwaru, který umožní vytvářet atraktivní a přitažlivé hry, a to nejen po vizuální, ale i konceptuální a samotné herní stránce.

 

Sám o sobě ovšem procesor Z80 počítačovými a potažmo herními dějinami zahýbal dost zásadně, protože byl mimo jiné hybnou silou domácích mikropočítačů ZX81 a ZX Spectrum od společnosti Sinclair. Jejich úkolem ve své době bylo dodat na trh dostupné počítače za rozumnou cenu a tím je rozšířit do běžných domácností. To se podařilo, ale tím pádem se na nich také hodně hrálo. Tehdejší majitelé osmibitových počítačů od Sinclairu a od Atari jsou dodnes schopni vášnivě debatovat o tom, která značka vyráběla lepší stroje. A nejen schopni, my se o tom popravdě řečeno dodnes do krve hádáme.

 

Pro Master System byly vedle standardních ovladačů k dispozici i další rozšiřující periferie jako tehdy v podstatě povinná světelná pistole a také speciální brýle, které umožňovaly zažít jeden z prvních pokusů o 3D zobrazení, respektive virtuální realitu. Jejich název byl SegaScope 3-D a vznikly v podstatě jen kvůli jediné hře, SpaceHarrieru 3D.

 

SpaceHarrier nás pak přivádí k herní knihovně Master Systemu, která není příliš bohatá, zejména ve srovnání s konzolí NES od Nintenda, a s přihlédnutím ke dnešním měřítkům bychom ji dokonce mohli označit za chudou. Podle různých zdrojů tak na Master System vzniklo jen něco v rozmezí zhruba 100 až 150 her, ale na druhou stranu tu najdeme spoustu dodnes známých titulů. Výjimkou je opět pouze Evropa, kde údajně z nějakého důvodu vyšlo kolem 300 her.

 

Nejznámější jsou pochopitelně hry se segáckým maskotem ježkem Sonicem, ale objevila se tu i celá řada dalších dodnes známých sérií, třebaže už ne vždy dodnes takříkajíc úplně živých. A nezřídka také šlo o zpětné porty her z novější konzole MegaDrive (v Severní Americe Genesis). Ale tak jako tak jste si na Master Systemu mohli zahrát hry jako Fantasy Zone, Phantasy Star, Hang-On, Streets of Rage, Ninja Gaiden, Alex Kidd nebo třeba tenisovou hru, na niž časem navázala segácká značka Virtua Tennis, dodnes mezi hráči vysoce ceněná nejen v prostředí arkádových heren, ale i na domácích konzolích.

 

A ačkoliv se o Master Systemu mluví jako o ne moc úspěšné konzoli, nedá se říci, že by byla neúspěšná. Vzhledem k tomu, že do Brazílie se dostala až v roce 1989 prostřednictvím jakési řekněme polooficiální licence, tak tam ještě dlouhé roky takříkajíc žila vlastním životem. Takže zatímco v Japonsku se přestala vyrábět, respektive dodávat na trh v roce 1991, v Severní Americe v roce 1992 a v Evropě v roce 1996, v Brazílii se podle některých informací snad někde vyrábí dodnes.

 

Podle některých zdrojů to tak je nejdéle aktivně žijící konzole, ale racionálním náhledem se dá odhadnout, že realita bude podstatně jiná. Vždyť v roce 2000 už vyšel PlayStation 2, což byla o celé tři generace novější konzole, a i sama Sega už měla zhruba rok na trhu technologicky vyspělý Dreamcast. Oficiálně pak technologie Master Systemu přežívala ještě téměř celá devadesátá léta v podobě přenosné konzole Game Gear.

 

Celkové prodeje Master Systemu tak podle různých zdrojů a metodik činily 10–13 milionů kusů a k tomu se ještě vedle toho připočítává kolem osmi milionů licencovaných brazilských verzí. A když se na to tedy podíváme optikou i některých mnohem mladších konzolí, tak to rozhodně není nijak katastrofální výsledek. A vlastně ani ne tak špatný, jak se leckdo snaží tvrdit.