Atari 7800

Ačkoliv ve třetí generaci konzolí se na trhu objevilo přinejmenším stejné množství různých
modelů jako v generaci druhé, velcí hráči byli již jen tři, konkrétně Nintendo s konzolí NES, Sega
s Master Systemem a Atari s modelem 7800. Ovšem přestože Atari na počátku sedmdesátých let de facto „založilo herní průmysl“ a ve druhé generaci jasně dominovalo s konzolí 2600

(a jejími odvozeninami), ve třetí generaci zaznamenalo strmý pád.

Předchozí konzole od Atari s označením 2600 byla komerčně velmi úspěšná, ale technologicky
nebyla úplně nejlepší. Ve firmě cítili tlak zejména ze strany konkurenční firmy Coleco, jejichž
ColecoVision dokázala přehrávat hry, které se blížily těm, jaké běžely na mnohem dražších

a výkonnějších mincových automatech. V té době se však Atari věnovalo už i domácím počítačům,

a tak leccos nasvědčuje tomu, že vývoj 7800 neprobíhal úplně tak, jak by měl.

Tuto teorii podporuje například i fakt, že to byla první konzole od Atari, jejíž design měla na
starosti externí firma, konkrétně General Computer Corporation, což mělo být údajně důsledkem dalšího ze soudních sporů, které tehdy Atari vedlo snad úplně se všemi. Jako ten menší problém se pak ukázalo o měsíc odložené uvedení na trh, způsobené tím, že mateřská firma Warner Communications prodala spotřebitelskou divizi Atari společnosti Taramel Technology, což zase bylo důsledkem toho, že tehdejší krach videoherního průmyslu ovlivnil všechny, takže i významné výrobce. V Atari v té době tedy asi nevládla úplná pohodička.

Atari 7800 tak v Americe vyšlo v květnu 1986 a hardwarově na tom možná i poněkud překvapivě
nebylo úplně špatně. Jeho srdcem byl osmibitový procesor, který třeba nebyl zrovna

ten nejvýkonnější, ale byl přizpůsoben právě pro potřeby nové herní konzole. Podle různých měření byl zhruba stejně výkonný jako procesor v konzoli NES. Zato grafická architektura už zvládala rozlišení 320 × 240 pixelů, což bylo v té době dost slušné a díky tomu se vizuální stránka her blížila mincovým automatům.

Co se týče datových médií, tak v Atari nevmýšleli nic složitého, a tak uměla 7800 pracovat pouze
s cartridgemi. Naprosto ojedinělá, přinejmenším tedy mezi hlavními hráči třetí generace, však byla zpětná kompatibilita, když 7800 uměla načíst i cartridge z předchozí konzole Atari 2600. Tedy Master System od Segy uměl taky přehrát média z předchozí SG-1000, ale to se týkalo pouze přístrojů pro japonský trh, takže se to zase až tak moc nepočítá.

Zpětná kompatibilita byla možná díky principiálně jednoduchému řešení, kdy Atari 7800
používalo mnoho čipů které byly už v předchozí 2600. Podle toho, jaká cartridge byla vložená, přepínala konzole takříkajíc mezi dvěma režimy a na základě toho využívala různé možnosti různých prvků hardwarové architektury. Podobné to bylo i se zvukovým procesorem, který byl stejný jako v Atari 2600 a vypomáhat mu musel přídavný procesor v cartridgích.

Další poněkud zastaralý přístup se projevil u ovladače. Atari 7800 se začalo prodávat s nepříliš
povedeným joystickem, u něhož bylo špatně asi skoro všechno, ale v prvé řadě ergonomie. Ostatně
původně byl navržen už pro předchozí Atari 2600, takže jeho design odpovídal ještě předchozí

generaci konzolí. Jednou rukou se držela základna a tiskla nepříliš dobře přístupná tlačítka a druhou se pohybovalo páčkou. Ze strany zákazníků se na toto řešení snesla zasloužená kritika, 

a tak Atari vydalo i klasický a v té době u konkurence již zavedený gamepad s ovládacím křížem

a dvěma tlačítky. Ale pouze v Evropě. Což bylo s ohledem na skutečnost, že největší trh byl ten americký, značně nešťastné. Zajímavé však bylo, že do směrového kříže šlo zastrčit krátký nástavec, díky němuž vznikla ovládací páčka podobná tomu, co známe i z dnešních konzolí.

A jedním z důvodů neúspěchu byly i hry. Zpětná kompatibilita sice zpřístupňovala bohatou
knihovnu her z Atari 2600, ale asi není divu, že na nové konzoli chtěli lidé hrát především nové hry.

A těch bylo málo. Na konci roku 1986, tedy zhruba půl roku od uvedení na trh, bylo pro Atari 7800
k dispozici pouze deset her, přestože ještě před vydáním jich bylo oznámeno třináct. 

Vycházely zkrátka pomalu, což se stalo dalším z bodů kritiky. Pro konkurenční Master System v té době existovalo už dvacet her, tedy rovný dvojnásobek, a pro NES dokonce 36.

Na druhou stranu se na Atari 7800 objevily zajímavé hry z automatů, například Ms. Pac-Man,
Centipede, Pole Position II, Joust, Robotron: 2084, Galaga nebo třeba Xevious. 

Všechna tato jména v herním světě rezonují dodnes.

Ale ani to zkrátka nestačilo a hráči dali přednost konkurenčním platformám. Atari se v roce 1987
ještě pokusilo tuto neveselou situaci zvrátit vydáním modelu XEGS, ale ani ten  nebyl kdovíjak úspěšný. Mimo jiné pravděpodobně i proto, že to byl další pokus o konzoli, která může sloužit i jako domácí počítač, což byl koncept, který se již v dřívějších letech v podstatě dost neosvědčil.

Konec produkce Atari 7800 a Atari XEGS 1992 tak v podstatě znamenal konec osmibitové éry.
Přinejmenším Atari přestalo od 1. ledna 1992 vyrábět všechny své osmibitové modely včetně

domácích počítačů. A co se týče konzolí, tak ostatní výrobci již od konce osmdesátých let uváděli na trh nové a pokročilejší šestnáctibitové systémy, souhrnně označované jako konzole čtvrté generace.