Čtvrtá generace konzolí
O třetí generaci konzolí se dá říci, že v podstatě definovala základní principy a architekturu
herních zařízení tak, jak je známe dodnes. Čtvrtá generace tak v tomto trendu pokračovala, jen šla zase o kus dál ve využití nových pokročilejších technologií. Zejména šlo o následující odlišnosti:
- Konzole čtvrté generace již téměř bez výjimky používaly šestnáctibitové procesory.
- Koncept gamepadu se osvědčil již v předchozí generaci, a tak jej výrobci začali dále
herních zařízení tak, jak je známe dodnes. Čtvrtá generace tak v tomto trendu pokračovala, jen šla zase o kus dál ve využití nových pokročilejších technologií. Zejména šlo o následující odlišnosti:
- Konzole čtvrté generace již téměř bez výjimky používaly šestnáctibitové procesory.
- Koncept gamepadu se osvědčil již v předchozí generaci, a tak jej výrobci začali dále
rozvíjet, například přidáváním tlačítek a dalších funkcí.
- Grafika začala využívat paralaxní scrolling. Zjednodušeně to znamená, že na obrazovce bylo více vrstev a pohybovaly se různými rychlostmi, typicky pozadí se posouvalo pomaleji než popředí.
- Zvýšil se počet objektů (tzv. spritů) na obrazovce i jejich velikost.
- Rozšířila se barevná paleta i počet barev zobrazených najednou.
- Zlepšil se samozřejmě i zvuk. Ten již byl vícekanálový a konzole zvládaly stereo. S tím souvisela
- Grafika začala využívat paralaxní scrolling. Zjednodušeně to znamená, že na obrazovce bylo více vrstev a pohybovaly se různými rychlostmi, typicky pozadí se posouvalo pomaleji než popředí.
- Zvýšil se počet objektů (tzv. spritů) na obrazovce i jejich velikost.
- Rozšířila se barevná paleta i počet barev zobrazených najednou.
- Zlepšil se samozřejmě i zvuk. Ten již byl vícekanálový a konzole zvládaly stereo. S tím souvisela
i lepší syntéza zvuků a objevila se i podpora technologie SurroundSound.
- Pomocí stínování bylo možné přidat obrazu hloubku, ovšem nebyla to ještě 3D grafika v pravém slova smyslu.
- A ve velkém se jako datové médium začaly prosazovat optické disky, zejména CD-ROM.
Koncem osmdesátých let minulého století sice ještě vycházely poslední (a většinou dost marné) pokusy o konzole třetí generace, ale zároveň už nastupovala generace čtvrtá. Konkrétně už v roce 1987 vydala firma NEC v Japonsku konzoli PC-Engine, která se v Americe jmenovala Turbogafx-16. Ale přestože v názvu figuruje číslo 16, je to právě ona výjimka, která ještě nedisponovala šestnáctibitovým procesorem. Centrální jednotkou ovšem byl sice osmibitový, ale značně upravený procesor od rovněž japonské firmy Hudson. Je to tak další stopa toho, že v té době se centrum herního průmyslu začínalo viditelně přesouvat do Japonska. V Americe Turbografx-16 vyšel až v roce 1989 a v Evropě ještě o rok později, ale i tak se podle různých zdrojů prodalo 7–10 milionů kousků, což firmě NEC stačilo k tomu, aby se za pár let ještě pokusila o další herní systém.
- Pomocí stínování bylo možné přidat obrazu hloubku, ovšem nebyla to ještě 3D grafika v pravém slova smyslu.
- A ve velkém se jako datové médium začaly prosazovat optické disky, zejména CD-ROM.
Koncem osmdesátých let minulého století sice ještě vycházely poslední (a většinou dost marné) pokusy o konzole třetí generace, ale zároveň už nastupovala generace čtvrtá. Konkrétně už v roce 1987 vydala firma NEC v Japonsku konzoli PC-Engine, která se v Americe jmenovala Turbogafx-16. Ale přestože v názvu figuruje číslo 16, je to právě ona výjimka, která ještě nedisponovala šestnáctibitovým procesorem. Centrální jednotkou ovšem byl sice osmibitový, ale značně upravený procesor od rovněž japonské firmy Hudson. Je to tak další stopa toho, že v té době se centrum herního průmyslu začínalo viditelně přesouvat do Japonska. V Americe Turbografx-16 vyšel až v roce 1989 a v Evropě ještě o rok později, ale i tak se podle různých zdrojů prodalo 7–10 milionů kousků, což firmě NEC stačilo k tomu, aby se za pár let ještě pokusila o další herní systém.
Další japonská firma, ambiciózní Sega, pak v roce 1988 vydala nástupce Master Systemu.
Jmenoval se Mega Drive, respektive Genesis v Severní Americe, kde vyšel v roce 1989, v ostatních regionech pak v roce 1990. O úspěchu této konzole svědčí i její dlouhý život, protože Sega ji přestala produkovat až v roce 1997, ale ještě až do roku 1999 ji pro severoamerický trh v licenci vyráběla firma Majesco. A byl to právě Mega Drive, kde se zrodila svého času obrovská popularita nejrychlejšího ježka na světě – Sonica. Hitovky Sonic the Hedgehog se totiž prodalo něco kolem 15 milionů kopií. A samotného Mega Drivu se včetně licencovaných verzí celosvětově prodalo přibližně 35 milionů kusů, což byl vynikající výsledek, ale stačilo to pouze na druhé místo v rámci čtvrté konzolové generace.
S další konzolí totiž přišlo i Ninendo, které se systémem Famicom (mimo Japonsko Nintendo
Entertainment System – NES) masivně zabodovalo již v předchozí konzolové generaci. A o pár let později na tento úspěch dokázala navázat Super Famicomem, ve zbytku světa označovaným jako Super Nintendo Entertainment System – SNES. V Japonsku vyšel v roce 1990, v Americe v roce 1991 v Evropě ještě o rok později a konkurenční Mega Drive prakticky ve všech ohledech překonal. Prodeje se zastavily těsně pod hranicí 50 milionů kusů a nejúspěšnější hrou se stal Super Mario World s 20 miliony prodaných kopií. A i životnost měl SNES delší, když se v Japonsku vyráběl až do září roku 2003. Zajímavostí pak je, že ačkoliv se Nintendo pokoušelo uvést na trh hardwarové rozšíření pro CD-ROM, nikdy k tomu nedošlo, a tak se hry pro SNES po celou dobu distribuovaly výhradně na cartridgích.
A aby japonská dominance ve čtvrté generaci konzolí byla absolutní, přišla se svým příspěvkem i společnost SNK. Její konzole Neo Geo se začala prodávat v roce 1990 (v Evropě v roce 1991) a dá se říci, že to ani nebyla konzole, ale spíš zmenšený mincový automat. Na pohled samozřejmě vypadala podobně jako ostatní systémy, ale uvnitř se skrývala lehce modifikovaná architektura z mincového kabinetu. Tím pádem na Neo Geu bylo možné doma hrát spoustu populárních her z produkce SNK, které byly do té doby k vidění pouze v hernách. Tomu odpovídal i ovladač, kterým nebyl gamepad, ale poměrně velká platforma s páčkou a tlačítky rozloženými jako právě na mincových automatech. Tento design byl ideální nejen na různé scrollovací střílečky, ale také na populární bojovky nebo takzvané pouliční mlátičky (přiléhavěji ovšem tento žánr vystihuje anglické označení beat‘em up). Proto by mohlo docela překvapit, že prodejně Neo Geo moc neuspělo, prodalo se ho jen 1,8 milionu kusů. Důvod ovšem tkví v ceně: zatímco Turbografx-16, Mega Drive i SNES se vešly do 200 dolarů, Neo Geo se svým hardwarem se začalo prodávat za 400 dolarů, ve verzi Gold dokonce za 650 dolarů.
Celkově pak lze čtvrtou generaci konzolí označit za zlatou éru hraní. Vznikla spousta dodnes
legendárních titulů, hry začaly vypadat hezky i na pohled a asi i díky tomu začaly pronikat do popkultury, a tím pádem i do povědomí čím dál většího počtu lidí. Vždyť například už v roce 1989 se do kin dostal snímek Super Mario Bros., v roce 1994 Street Fighter a o rok později třeba Mortal Kombat. Můžeme sice vést diskuse o tom, jak moc špatné byly z hlediska filmařského řemesla, ale nedá se zpochybnit fakt, že v první polovině devadesátých let zkrátka hry vystoupily ven z mantinelů samotných her.
Jmenoval se Mega Drive, respektive Genesis v Severní Americe, kde vyšel v roce 1989, v ostatních regionech pak v roce 1990. O úspěchu této konzole svědčí i její dlouhý život, protože Sega ji přestala produkovat až v roce 1997, ale ještě až do roku 1999 ji pro severoamerický trh v licenci vyráběla firma Majesco. A byl to právě Mega Drive, kde se zrodila svého času obrovská popularita nejrychlejšího ježka na světě – Sonica. Hitovky Sonic the Hedgehog se totiž prodalo něco kolem 15 milionů kopií. A samotného Mega Drivu se včetně licencovaných verzí celosvětově prodalo přibližně 35 milionů kusů, což byl vynikající výsledek, ale stačilo to pouze na druhé místo v rámci čtvrté konzolové generace.
S další konzolí totiž přišlo i Ninendo, které se systémem Famicom (mimo Japonsko Nintendo
Entertainment System – NES) masivně zabodovalo již v předchozí konzolové generaci. A o pár let později na tento úspěch dokázala navázat Super Famicomem, ve zbytku světa označovaným jako Super Nintendo Entertainment System – SNES. V Japonsku vyšel v roce 1990, v Americe v roce 1991 v Evropě ještě o rok později a konkurenční Mega Drive prakticky ve všech ohledech překonal. Prodeje se zastavily těsně pod hranicí 50 milionů kusů a nejúspěšnější hrou se stal Super Mario World s 20 miliony prodaných kopií. A i životnost měl SNES delší, když se v Japonsku vyráběl až do září roku 2003. Zajímavostí pak je, že ačkoliv se Nintendo pokoušelo uvést na trh hardwarové rozšíření pro CD-ROM, nikdy k tomu nedošlo, a tak se hry pro SNES po celou dobu distribuovaly výhradně na cartridgích.
Celkově pak lze čtvrtou generaci konzolí označit za zlatou éru hraní. Vznikla spousta dodnes
legendárních titulů, hry začaly vypadat hezky i na pohled a asi i díky tomu začaly pronikat do popkultury, a tím pádem i do povědomí čím dál většího počtu lidí. Vždyť například už v roce 1989 se do kin dostal snímek Super Mario Bros., v roce 1994 Street Fighter a o rok později třeba Mortal Kombat. Můžeme sice vést diskuse o tom, jak moc špatné byly z hlediska filmařského řemesla, ale nedá se zpochybnit fakt, že v první polovině devadesátých let zkrátka hry vystoupily ven z mantinelů samotných her.
Komentáře
Okomentovat