Intellivision

Intellivision od hračkářské společnosti Mattel je jednou ze čtyř nejvýznamnějších konzolí druhé generace, společně s Atari 2600, ColecoVision a Odyssey 2 od firmy Magnavox. Její vývoj začal již v roce 1977, stejně jako v případě Atari 2600, což byla jednoznačně nejúspěšnější mašina takzvané druhé generace konzolí, když se jí prodalo kolem 30 milionů kusů. A Intellivision se v tomto ohledu dostala na druhé místo, přestože její prodeje dosáhly sotva desetinových objemů (tzn. kolem tří milionů prodaných konzolí).

Atari zkrátka v té době válcovalo vše, co se v okolí vyskytlo, nemluvě o tom, že na spadnutí v té době už byl velkolepý krach celého, sotva deset let starého videoherního průmyslu, ke kterému došlo v roce 1983. Intellivision se ovšem na americký trh dostala už v roce 1979, což je do značné míry i jeden z hlavních důvodů, proč v prodejích překonala téměř veškerou soudobou konkurenci. V Británii vyšla o dva roky později a v dalších zemích pak v letech 1982 a 1983.

Vyrábět se přestala až v roce 1990, ale podobně jako v případě konkurenčních konzolí to byl ve druhé polovině osmdesátých let již jen takový samospádný dojezd, nezřídka prostřednictvím různých licencí jiným výrobcům, v tomto případě to od roku 1984 byla zejména společnost INTV Corporation, která od Mattelu dokonce odkoupila jeho videoherní divizi. Zajímavé ovšem je, že na Intellivision až do konce stále vycházely nějaké ty nové hry.

Na rozdíl od Atari, Coleca a Magnavoxu neměl Mattel s herními konzolemi žádné předchozí, a dá se říci, že skoro ani následné zkušenosti, a tak na to při tvorbě Intellivision šel trochu jinak než zmíněné tři firmy.

Architektura stojí jako u ostatních kolem centrálního procesoru, ale ten už je šestnáctibitový, což je technologie, která se v té době vyskytovala téměř výhradně jen v podstatně dražších počítačích. Konkrétně šlo o procesor CP1610, což byla vylepšená verze čipu CP1600, vzešlého z kooperace technologických firem General Instrument a Honeywell. Ten se do počítačové historie nezapsal tak výrazně jako některé jiné procesory a navíc měl pro zamýšlené účely herní konzole jistá omezení. Proto na základě potřeb Mattelu vznikla verze CP1610, která se pak prostřednictvím Intellivision stala nejrozšířenější modifikací této modelové řady. Navíc spolupráce výrobce konzolí na procesoru byla v té době ne zcela obvyklá a ukazuje na to, že v Mattelu chtěli mít svou mašinu vyladěnou po všech stránkách.

Ostatně už primární zadání při navrhování konzole kladlo důraz na vyspělou grafiku a hry s delší herní dobou než u konkurence. V té době totiž hry povětšinou trvaly do té doby, než se vypnula konzole, a jejich mechanismy stály na opakovaném hraní za účelem dosažení co nejvyššího skóre, co nejlepšího času a podobně.

Naopak společnou s některými jinými konzolemi měla Intellivision základní ideu, že to má být vlastně počítač, v tomto případě plně modulární. Konzole sama od sebe představovala centrální modul (Master Component) a k němu se daly přikoupit různé další moduly, které často představovaly počítačové periferie, jako je například klávesnice (Keyboard Component). Stejně jako v jiných případech to moc nezafungovalo, ale Mattel to zkusil znovu přes modul nazvaný Entertainment Compuret System, jenž přidával i pár dalších rozšíření, a tato snaha skončila překvapivě až v roce 1989, kdy se na trh dostal přístroj nazvaný Tutorvision, což byla ve skutečnosti vylepšená Intellivision, modifikovaná pro vzdělávací účely.

A jak vidíme i dnes, ani snahy o propojení her a vzdělávání nebyly úspěšné, respektive se tato myšlenka dokázala prosadit až mnohem později s pokročilejšími technologiemi a zcela jinými mechanismy.

Vcelku úspěšný byl modul pro syntézu hlasu a zvuků, ale asi nejvíce se Intellivision do herních dějin zapsala svým ovladačem. Ten sice vypadal jako něco mezi telefonem a kalkulačkou, ale Intellivision je považována za první konzoli, která měla směrový ovladač podobný těm dnešním. Nebyl to ovšem ještě dnešní směrový kříž, ale kulatá ploška, na niž se tlačilo palcem. Další technologickou zajímavostí pak je, že už tehdy dokázal rozeznávat šestnáct směrů. Ovšem v kombinaci s podivnou numerickou klávesnicí se na tom moc dobře nehrálo, ostatně tento ovladač se čas od času v různých anketách vyskytuje mezi těmi nejhoršími, co kdy vznikly.

Další prvenství, které jsme ocenili až o mnoho let později, pak představovala spolupráce s poskytovatelem kabelové televize. Výsledkem byla periferie PlayCable, která již v roce 1981 umožnila stahovat si hry ze vzdáleného úložiště. Asi se nedá použít slovo online ve dnešním významu, protože o internetu v domácnostech ještě nemohla být vůbec řeč, ale na druhou stranu je to významově přesné, protože se zkrátka nestahovalo po internetové, ale televizní lince.

V roce 1983 vyšla Intellivision II, což by podle názvu mohlo vypadat jako nástupnický model, ale ve skutečnosti to byla jen mírně upravená původní konzole s kompaktnějšími rozměry a v novém designu. V podstatě jediným důvodem jejího vzniku tak bylo snížení výrobních nákladů.

V průběhu „aktivního života“ se samozřejmě i Intellivision prodávala v řadě provedení a pod různými značkami. Na začátku tak existovala i pod značkou GTE Sylvania, což byla firma, která konzole pro Mattel vyráběla, po přesunu výroby do Hongkongu se pak objevovala i pod názvem

Super Video Arcade. V roce 1982 uvedla firma Radio Shack svou verzi pod názvem Tandyvision One, v Japonsku se prodávala s logem firmy Bandai a pro brazilský trh ji jiná japonská firma Sharp vyráběla pod názvy Digimed a Digiplay.