Třetí generace konzolí – hlavní hráči

Konzole třetí generace se na trhu začaly objevovat od roku 1983, což je zároveň rok, kdy došlo
k velkému krachu videoherního průmyslu. O něm se obecně tvrdí, že měl mimo jiné značně očistný efekt, protože do té doby bylo na trhu příliš mnoho výrobců, ale při pohledu na kompletní sestavu třetí generace to tak nevypadá. Pořád zde byla spousta firem, které v herním průmyslu viděly značný potenciál a ten chtěly využít. Rozdíl byl asi jen v tom, že tito výrobci se do toho už nevrhali až tak bezmyšlenkovitě, takže asi neskončili s až tak katastrofálními ztrátami, ale tržní síto bylo i tehdy velmi neúprosné.


Různé konzole, které se dnes řadí do třetí generace, se do prodeje dostávaly průběžně až do roku
1992, ale to už opět byly spíš jen takové snahy prodat nějaký produkt s tehdy už vcelku nízkými
výrobními náklady. To nejdůležitější se však ve třetí generaci stalo v už v letech 1983–1985, kdy se svými mašinami vyrukovali tři největší hráči této éry: Atari, Sega a Nintendo.


Zatímco typickým znakem druhé generace byla architektura postavená kolem centrálního
procesoru, tak v generaci třetí se začala prohlubovat specializace jednotlivých 
hardwarových součástí. Procesory zůstávaly nadále osmibitové, ale propracovanější byly například grafické a zvukové chipsety. Počítačovou terminologií by se dalo říci, že se v nich objevily grafické a zvukové karty. Něco takového sice měly už i předchozí konzole, ale byla to ještě vcelku jednoduchá řešení.


Asi nejaktivnější byla v této době firma Sega, která v jedné generaci uvedla hned dvě, možná by
se dalo říci, že až tři konzole. V roce 1983 to zkusila s modelem SG-1000, který však byl spíše jen
jakýmsi dozvukem předchozí generace, když například i ovládání zajišťovala podivná a ne příliš
ergonomická variace na joystick. Jak bylo tehdy běžné, vznikla tato konzole v několika verzích, a
přestože se prodávala jen v Japonsku, Austrálii a na Tchaj-wanu, tak si zase tak špatně nevedla, souhrnné prodeje se zastavily zhruba na hranici dvou milionů kusů. A to je vlastně docela úspěch, protože ve stejném roce Nintendo uvedlo na japonský trh podstatně pokročilejší Famicom (Family Computer), mimo Japonsko známý jako Nintendo Entertainment System (NES), navíc za nižší cenu. Sice jen kosmeticky, ale zkrátka nižší. Z dnešního pohledu tak SG-1000 zaujme především tím, že uměl pracovat se třemi typy datových médií: cartridgemi, kazetami (ale to jen s rozšířením o klávesnici) a také se speciálními datovými kartami.


Úder Nintenda ovšem Sega nechtěla nechat jen tak, a proto v roce 1985 vyrukovala s přímým
konkurentem v podobě modelu Sega Mark III, jehož mírně modifikovanou podobu poznala většina světa pod názvem Master System. Byl výkonnější než NES, ale zároveň měl kupodivu nižší rozlišení. Na šířku uměly oba systémy zobrazit 256 pixelů, ale na výšku jich NES zvládl 240, zatímco Master System jen 192. Ale ani vyšší výkon Master Systemu k vítězství nad Nintendem nestačil. NES se dokázal na trhu tak pevně etablovat (mimo Japonsko se začal prodávat také až v roce 1985), že o vítězi této konzolové generace již nemohlo být pochyb. Master System tak bral druhé místo za necelých 13 milionů prodaných kousků, a když se k tomu připočetly prodeje v Brazílii, kde se začal prodávat až v roce 1989, tak je to celkem kolem 20 milionů.


Firmy Nintendo a Sega pak byly hlavními rivaly ještě několik dalších let. Naproti tomu Atari,
dosavadní videoherní hegemon, utrpělo ve třetí generaci konzolí obrovské ztráty. Úspěch konzole 
Atari 7800 se totiž ani neblížil předchozím modelům. Prodávat se začala v roce 1986, a když se v roce 1992 přestala vyrábět, mělo Nintendo na severoamerickém trhu podíl 80 %, zatímco Atari pouze 12 %. A to byla těžká rána pro domácího favorita. Celkově se prodalo jen něco přes milion Atari 7800 a vlastně to byl takříkajíc bod zlomu, kdy se firma začala primárně zaměřovat na domácí počítače. Ostatně už v roce 1987 se na trhu objevil model Atari XEGS, což byla další osmibitová konzole, která se však v dražším balení prodávala rovnou s klávesnicí, takže to vypadalo jako o něco větší domácí počítač.


Jasným vítězem třetí konzolové generace se tak stalo Nintendo. Jeho NES možná nebyl
technologicky nejlepší, ale přišel v pravý čas a vznikalo pro něj množství her, což zákazníci ocenili
masivními nákupy. Mnoho her bylo navíc přímo z vlastní produkce Nintenda, na čemž tato firma 
staví dodnes. NES standardně využíval datové cartridge, ale v Japonsku vyšlo i rozšiřující zařízení Famicom Disk System, jehož prostřednictvím šlo využívat i třípalcové diskety. To by samo o sobě nebylo kdovíjak zajímavé, protože než se definitivně prosadily 3,5palcové diskety, tak vedle sebe na počátku osmdesátých let existovalo několik různých formátů, ale Nintendo si nechalo vyrábět svou vlastní proprietární disketu nazvanou Disk Card, kterou používal pouze NES. A to je další specifikum Nintenda. Snaha distribuovat hry na svých vlastních speciálních datových médiích u ní přetrvala také dodnes, ať se tedy později jednalo o optická média, nebo paměťové karty.


Celkově se ovšem dá říci, že právě ve třetí generaci se konzole začaly takříkajíc standardizovat
do dnešní podoby. Jejich výkon byl samozřejmě na dnešní poměry stále směšně nízký, ale přinejmenším v hlavním proudu se přestalo experimentovat. Z konzolí se stala jednoúčelová zařízení určená k domácí zábavě, ovladače se začaly podobat těm dnešním a grafika her, přestože stále velmi jednoduchá, nabrala více barev i tvarů, takže se na ni už docela dá koukat i dnešníma očima.


Od té doby se pak výrobci konzolí vydali cestou v prvé řadě rostoucího výpočetního výkonu a
nějaké zásadnější inovace se začaly výrazněji prosazovat až za zhruba dvacet let.

Komentáře

Oblíbené příspěvky