Třetí generace konzolí – neúspěšné modely

Ačkoliv třetí generace zformovala herní konzole v mnoha ohledech v podstatě do dnešní podoby,
tak se i v této herní éře ještě objevila celá řada různých pokusů, které se však většinou zároveň
ukázaly být vcelku velkými omyly. Nemálo výrobců se tehdy zkrátka ještě pokoušelo jít na to takříkajíc jinak. 

Jiní se naopak snažili držet tehdy se rodících standardů, ale zase něco zanedbali někde jinde.
Jedním z těch podivnějších pokusů byla konzole Videopac+ G7400 od Philipsu. Ten se v tomto
případě pevně držel představy, že herní konzole musí být zároveň i počítač, a tak byl Videopac+
neforemná krabice s klávesnicí a celé to připomínalo spíše psací než herní stroj. To by samo o sobě
zase až tak nevadilo, ale Philips tuto konzoli z nějakého důvodu vydal v roce 1983 jen v Evropě, a to ještě jen v omezeném množství vyrobených kusů. V Americe se měla jmenovat Odyssey3, ale na tamější trh se nikdy nedostala. Uvnitř pracoval procesor Intel 8048 a říká se, že Videopac+ uměl na svou dobu vynikající grafiku pozadí a popředí.


Ve stejném roce v Japonsku firma Casio vydala konzoli PV-1000. Zájem o ni byl prachbídný,
takže na trhu nevydržela ani jeden celý rok. Ale stihlo na ni vyjít třináct her, což není zase až tak špatné. Nástupce PV-2000 na tom byl ještě hůře a podobně na tom byly další dvě konzole od Casia, které vyšly v tomtéž roce: PV-7 a PV-16.

A do třetice rok 1983 a zase Japonsko. Firma Nichibutsu tam přišla s konzolí My Vision, která by
mohla sloužit jako učebnicový podpůrný argument pro stereotypy o japonských podivnostech. My Vision totiž nejenže vypadala spíše jako nějaký ovládací panel, ale zároveň byla určena jen ke hraní
„televizních“ verzí populárních deskových her. Tedy, v Japonsku populárních. Takže mezi šesti vydanými tituly najdeme třeba Mahjong, Tsumeshogi nebo Reversi, ale na šachy nebo Go nedošlo.
Ale dá se vcelku reálně odhadovat, že na tyto dvě složité hry neměla My Vision dostatečný výpočetní výkon.


Naproti tomu další japonský kousek, Super Cassette Vision od firmy Epoch, byla téměř po všech
stránkách standardní konzolí. Tedy až na ovladač, jednoduchý joystick byl v roce 1984, kdy konzole
vyšla, byl už poněkud za zenitem. Bohužel proti populárnímu NESu neměla tato konzole šanci, takže se jí prodalo jen něco kolem 300 tisíc. Zajímavostí však je, že se prodávala i v Evropě, kde na ni vyšlo šestnáct z celkových třiceti her. A druhou zajímavostí je speciální edice Super Lady Cassette Vision, která chtěla oslovit ženy. Byla růžová a přímo v balení se rovnou nacházela i hra Milky Princess. Marketéři již tehdy tušili, že mezi ženami by se mohl ukrývat velký prodejní potenciál.


A pokud by se někomu japonská konzole na deskové hry zdála divná, tak Britové z BBC se nenechali zahanbit a v roce 1985 uvedli na trh konzoli Bridge Companion. Již podle názvu je zřejmé, že tady šlo dokonce pouze jednu jedinou karetní hru, konkrétně bridge. Účelem této konzole pak nebylo ani tak hraní jako spíš výuka bridge. K dispozici tak bylo devět cartridgí, na nichž však nebyly hry, ale výukové lekce. Takže to vlastně byla výuková konzole.


Stejný cíl, tedy výuku, pak měla i konzole Video Art od hračkářské firmy LJN. Nebyla to ovšem
nějaká encyklopedie, ale v podstatě grafický editor, který se ovládal pomocí dvou joysticků. 
Vzniklo k tomu i pár her, které se ovšem vesměs držely původního výtvarného, respektive spíše grafického zaměření této konzole. Byly založeny na vybarvování či spojování, objevilo se i nějaké to puzzle. Šlo zde vytvářet i různé animace, které se pak daly uložit na videokazetu.

 

Docela raritní záležitostí pak je konzole Zemmix z roku 1985. Ve skutečnosti to tedy byla celá
skupina zařízení, která vyráběl jihokorejský konglomerát Daewoo a která vycházela z japonských
domácích počítačů MSX, MSX 2 a MSX 2+. To jsou mimochodem ty počítače, na kterých kdysi vyšel
první díl slavné a oceňované série Metal Gear. Konzole Zemmix měly docela divoký, ale zároveň 
líbivý design a prodávaly se v letech 1985–1995, což je samo o sobě důkazem, že to asi nebyl úplný propadák. Zvlášť když se tyto přístroje prodávaly pouze v Jižní Koreji. Nějaké potvrzené údaje o prodejích k dispozici nejsou, ale ve skutečnosti by vlastně ani nebyly moc relevantní. Pod značkou Zemmix prostě během deseti let vznikla celá řada různých herních zařízení, založených na třech sice blízkých, ale pořád různých platformách.

A jedna konzole vznikla i na Tchaj-wanu, který se v osmdesátých letech začal pomalu přibližovat
k současnému statusu elektrotechnické velmoci, a tak nemohly stranou zůstat ani herní mašiny. Firma Bit Corporation, která primárně tvořila hry pro Atari 2600 a ColecoVision (později i pro NES), se v roce 1986 vytasila s konzolí Dina. Ve Spojených státech ji distribuovala firma Telegames, takže se na tamějším trhu jmenovala Telegames Personal Arcade. To je dost neinvenční a asi i trochu podivný název, protože znamená osobní herní automat, ale není to nic proti původnímu názvu v čínštině: Chuang Zao Zhe 50. Ve skutečnosti to však byl klon, nebo možná spíše kopie konzolí ColecoVision a Sega SG-1000, takže obsahoval dva sloty pro cartridge, pro každou platformu jeden. S kompatibilitou, zejména s ColecoVision, to ovšem bylo poněkud problematické, mimo jiné i kvůli rozdílným ovládacím prvkům. Ovladač Diny totiž do značné míry kopíroval NES. Což byl u konzole propagované jako alternativa ke ColecoVision ne zcela zanedbatelný problém.

Komentáře

Oblíbené příspěvky