Třetí generace konzolí – opozdilci

 Na konci osmdesátých let, konkrétně v roce 1989, se na trhu objevila první konzole čtvrté
generace, ale na sklonku této dekády se ještě několik výrobců pokusilo zabodovat s konzolemi
patřícími do generace třetí. A jak by se dalo předpokládat, nijak zvlášť úspěšní nebyli.

Jedním z těchto opozdilců byla i firma Atari, které se s konzolí Atari 7800 nepodařilo zopakovat
fenomenální úspěch ze druhé generace (Atari 2600), a tak se to na konci roku 1987 snažila dohnat
modelem Atari XEGS. Byla to ovšem jen jakási varianta osmibitového domácího počítače Atari 65
XE, která se tvářila jako herní konzole. Koncept „zároveň počítač a zároveň konzole“ se však již dříve v případě jiných výrobců ukázal jako slepá cesta a Atari XEGS na tom nezměnilo zhola nic. Pokud bychom tento přístroj brali jako klasickou konzoli, tak na trhu byly úspěšnější a vyspělejší systémy, zejména dva hlavní hráči Master System od Segy a NES od Nintenda. Technologicky na tom XEGS nebylo úplně špatně, ale zkrátka to byl primárně počítač. V tomto případě navíc ještě poměrně neforemný, protože hlavní jednotka vypadala jako herní konzole a k ní se takříkajíc napevno dala připojit klávesnice, takže to celé dohromady navíc ještě zabíralo dost místa. V základním balení se prodávala pouze konzole s jedním joystickem, zatímco balení Deluxe obsahovalo navíc i klávesnici a světelnou pistoli. Ale byl to zkrátka pořád jen osmibitový počítač. Jistou výhodou by mohlo být, že XEGS bylo kompatibilní s hardwarem i softwarem z osmibitové rodiny Atari, ale na druhou stranu to také znamenalo, že nepřineslo vlastně vůbec nic nového. Během vánoční sezony v roce 1987 se prodalo kolem 100 tisíc Atari XEGS a představitelé firmy na veřejnosti hýřili nadšením, jak úspěšný produkt se jim podařilo uvést na trh, ale ve srovnání s prodeji konkurenčních platforem to nic moc neznamenalo. Zvlášť když v dalších letech prodeje spíše stagnovaly. XEGS se tak stalo posledním osmibitovým strojem od Atari a zároveň i jednou z posledních herních konzolí s touto značkou.


V roce 1987 se objevila také konzole Action Max od americké hračkářské firmy Worlds of
Wonder. Mimo Ameriku byla dostupná pouze omezeně, ale byl to ve své době velmi specifický a neotřelý pokus o nový přístup k videohrám. Specifikem této konzole, dodávané spolu se světelnou pistolí, byla nutnost vlastnit zároveň i videopřehrávač, protože na ni sice vyšlo pouze pět her, ale ty byly distribuovány na videokazetách. Byly to totiž v filmy s interaktivními prvky, kdy bylo potřeba v pravý čas zasáhnout správný cíl. To samo o sobě byla úžasná věc, která se ovšem v širším měřítku ve své době uplatnila spíše v hernách, ale problémem byla technická náročnost, respektive technologická nedokonalost. Do rohu televizoru se musel umístit speciální senzor a na obrazovce se v tomto rohu objevil terčík, který byl většinou černý, ale když začal blikat, bylo potřeba vystřelit. Systém porovnal, zda výstřel proběhl ve správný čas, a podle toho vyhodnotil, zda byl výstřel přesný. Technicky to moc nefungovalo, a když se k tomu přidala skutečnost, že průchod hrou byl pokaždé stejný, tak to sice na začátku mělo masivní wow efekt, ale ve skutečnosti to postrádalo hloubku a hraní bylo spíše frustrující.


Prakticky to samé, akorát v notně hranatém balení, pak byla konzole View-Master Interactive
Vision z roku 1988. Měla nejen na svou dobu značně netradiční design, dnešním pohledem by se dalo říci, že vypadala jako poskládaná z minecraftích kostek, a výrobce ji prezentoval jako „televizní systém, díky němuž se stanete součástí pořadu“. Ve skutečnosti šlo o to, aby hráči ve správný čas hýbali páčkou a tiskli barevně odlišená tlačítka na velmi neobvykle tvarovaném ovladači. Konzole navíc cílila na dětské publikum, takže na ni vyšly jen čtyři hry na motivy Sesame Street, dvě s postavičkami z The Muppet Show a jedna disneyovka, která navíc byla spíše jen jakousi kolekcí miniher.


A jelikož Sesame Street je vzdělávací pořad pro děti, je to již jen kousek ke vzdělávací konzoli.
Vedle těch zmíněných ve článku Druhá generace konzolí – ti druzí přišla s dalším takovým 
pokusem  v roce 1988 firma V-Tech, která se hráče snažila vzdělat už ve druhé generaci konzolí systémem CreatiVision. Její další počin se jmenoval Socrates, ale zajímavější je jistě německý název Prof. Weiss- Alles, což v překladu znamená Profesor Vševěd (francouzský název Professeur Saitout znamená v podstatě to samé). Přímo v konzoli bylo pět „her“, které se zaměřovaly na matematiku, práci se slovy či textem, hudbu (šlo i skládat jednoduché melodie) a malování (jednoduchý grafický editor). Vedle toho vyšlo ještě dalších devět her na cartridgích, ale zejména ony „slovní hry“ dávají tušit, že celosvětový úspěch nepřipadal v úvahu prakticky hned od začátku, protože by se konzole musela lokalizovat do mnoha různých jazyků. Takže zatímco třeba nějakou mlátičku na NESu nebo Master Systemu dokázal pochopit a hrát každý bez sebemenší znalosti jazyků, v případě Socrata to bylo v podstatě naprosto vyloučeno. Z dnešního pohledu tak nejvíce zaujme skutečnost, že konzole měla bezdrátový ovladač.


A pak se objevilo ještě dva produkty od firem, jejichž hlavním oborem byla elektronika, nebo
přímo počítače, a které v té době konzolový trh jen tak lehce sondovaly. První z nich byla 
společnost Amstrad, která byla zejména v osmdesátých a devadesátých letech významným producentem počítačů a dalších elektronických zařízení. Jejich konzole GX4000 tak byla na dostatečné technologické úrovni, nezkoušela žádná rádoby revoluční řešení a dokonce na ni vyšlo skoro 30 her, ale bylo to prostě už příliš pozdě. V roce 1990 už zkrátka pomalu nastupovala další generace konzolí, a tak Amstrad ukončil produkci GX4000 už o rok později. Prodalo se pouhých 14 tisíc kusů.
Podobný případ pak byla konzole 64 Games System od firmy Commodore, rovněž z roku 1990.
Ta byla velmi úspěšná na poli domácích počítačů, a tak si pokus s herní konzolí mohla dovolit. Ale ve
skutečnosti to zase až tak divoký experiment nebyl, protože šlo o jen mírně modifikovaný úspěšný
osmibitový počítač Commodore 64. Tomu odpovídala i nabídka her, kdy šlo často o konverze, modifikace či remaky původních titulů pro Commodore 64. Ale pořád to odpovídalo možnostem počítače z roku 1982, což už v roce 1990 asi nebylo úplně ono, nemluvě o tom, že používala v té době už zastaralý joystick. Navíc konzole trpěla mnoha technickými problémy, například tím, že původní hry na C64 se ovládaly na klávesnici a převod na joystick nezřídka poněkud skřípal. Joystick měl k tomu ještě i problémy s kompatibilitou. Tohle se Commodoru zkrátka nepovedlo, ale později ještě na konzolovém poli jednu šanci dostal.



Komentáře

Oblíbené příspěvky