Handheldy druhé generace

 Přenosné konzole druhé generace se na trhu začaly objevovat na přelomu osmdesátých a
devadesátých let minulého století, takže jejich načasování odpovídá čtvrté generaci domácích 
konzolí. Handheldový trh se ovšem dokázal poučit z krizového vývoje na trhu s domácími konzolemi, a tak přestože se ve druhé generaci objevilo o jeden přístroj více než v generaci první, rozhodně se nedá mluvit o tom, že by výrobci nějak divočili a snažili se uvést kvanta nových modelů. A ve výsledku udělali jedině dobře, protože nakonec stejně zase všechny převálcovalo Nintendo.


Druhá generace handheldů po hardwarové stránce kopírovala domácí konzole, a tak byla jejich
architektura postavena kolem hlavních procesorů, které ovšem za procesory v domácích konzolích značně zaostávaly, protože byly pořád pouze osmibitové. Důvodem byla vedle potřeby vměstnat všechen hardware do kompaktního balení i cena. Ovšem tím největším posunem, přinejmenším tedy na první pohled, byly displeje. Jejich rozlišení se podstatně zvýšilo, takže měly přes sto, 
obvykle kolem sto padesáti pixelů na výšku i šířku. A s tím se už dá vykouzlit podstatně lepší grafika než na displejích prvogeneračních handheldů. V některých případech byly displeje dokonce již i barevné. Zároveň však neměly rozlišení nikterak velké, proto nebyl potřeba zase až tak vysoký výpočetní výkon, a tak volba starších osmibitových procesorů byla naprosto racionální.


Zatímco s prvními handheldy exprimentovaly dnes ne moc známé a často už i neexistující firmy,
do druhé generace se zapojili už i velcí hráči, tedy společnosti, které v herním byznysu už něco
znamenaly. Jednou z nich bylo například Atari, které v té době podniklo jeden z posledních pokusů zvrátit nepříznivý trend klesajících prodejů na konzolovém trhu. Vydalo dokonce dva modely, 
i když ve skutečnosti to bylo skoro to samé. Konzole Lynx se totiž po uvedení v roce 1989 moc neprodávala, a tak Atari o rok později uvedlo lehce vylepšenou verzi pod názvem Lynx II. Měla vcelku slušné parametry, například i grafický koprocesor, a displej měl sice rozlišení jen 160 × 102 pixelů, ale zato byl barevný. Přesto to hráči neocenili. Lynx II se sice oficiálně z trhu stáhl až v roce 1995, ale prodalo se ho podle některých zdrojů jen půl milionu kusů, ale lze se setkat i s údajem tři miliony, přičemž pravděpodobnější bude spíše to vyšší číslo.


Podobně dopadla firma NEC, která v roce 1990 přišla s kapesní verzí své domácí konzole. PC
Engine GT (v Americe TurboExpress) měla být jakousi přenosnou verzí PC-Engine (mimo Japonsko
Turbografx-16), takže na ní bylo možné hrát i hry z této domácí konzole. Ovšem pouze ty, které se
distribuovaly na paměťových kartách. Barevný displej s úhlopříčkou pouze 2,5 palce, ale rozlišením 400 × 270 pixelů byl tehdy technologicky na samé špici. TurboExpress sice měl chudší paletu 
barev  než někteří konkurenti, ale zase jich uměl najednou zobrazit až 482. Displeje však v té době byly ještě poměrně drahé, a tak byl drahý i TurboExpress. Stál 300 tehdejších dolarů, což bylo zkrátka příliš. Přesto se prodalo 1,5 milionu kusů.
Na handheldové bojiště dorazila i Sega s modelem Game Gear. Firma už za sebou měla nějaké
zkušenosti i úspěchy na poli domácích konzolí, a tak zákazníci na její nový přístroj docela slyšeli.
Hlavním tahounem prodejů byl bezpochyby populární ježek Sonic a roli jistě hrála i zpětná kompatibilita s hrami pro domácí konzoli Master System (ale hry musely být na paměťové kartě), která byla mezi hráči podstatně rozšířenější než Turbografx-16 z předchozího odstavce. A na displeji s rozlišením 160 × 144 pixelů, který uměl zároveň zobrazit jen 32 barev, ani nevadilo, že je Master System o generaci starší. Technickou zajímavostí pak je, že srdcem Game Gearu byl opět nesmrtelný procesor Zilog Z80. Tato konzole vyšla v Japonsku v roce 1990, v Evropě a Americe pak v roce 1991 a Sega ji přestala vyrábět v roce 1997. Až do roku 2000 ji ovšem ještě v Americe držela ve výrobě firma Majesco a celkově se za tu dobu prodalo necelých 11 milionů kusů.


Ale to bylo pořád úplné nic proti tomu, co předvedlo Nintendo s GameBoyem, s nímž do značné
míry zopakovalo strategii, kterou použilo už dříve u Game & Watch. Tedy uvedlo na trh v podstatě
technologicky zastaralý přístroj, ale přišlo s ním jako první, za dobrou cenu a dokázalo k tomu nabídnout chytlavé hry, zejména tedy přímo ke konzoli přibalený Tetris. A vedle toho se právě zde zrodila legenda Pokémon. V Japonsku a Americe přišel GameBoy na trh už v roce 1989, v Evropě pak o rok později, a přestože měl pouze jednoduchý displej, který uměl zobrazit pouze čtyři odstíny šedé, prodával se až do roku 2003. Ale podobně jako u Game & Watch došlo časem na několik vylepšení a v závěru života dostal GameBoy i barevný displej. Celkem se ho prodalo přes 118 milionů kusů, k čemuž se žádný z konkurentů nepřiblížil ani náznakem.


Svou roli v tom ovšem jistě sehrála i cena, když GameBoy startoval na 90 dolarech, zatímco
zaváděcí cena Game Gearu byla podstatně vyšších 150 dolarů a Atari chtělo za Lynx dokonce
dvojnásobek, tedy 180 dolarů. A 300 dolarů za PC Engine GT bylo navzdory mnohem lepšímu hardwaru v podstatě už úplně mimo.


Podobně jako Nintendo na to ovšem šli i další výrobci, kteří však přišli pozdě nebo s produktem
nevalných kvalit. Tchajwanská firma Bit Corporation tak uvedla handheld Gamate, jehož displej měl na tu dobu vcelku normální rozlišení, ale také uměl zobrazit jen čtyři odstíny. Měl to být přímý 
konkurent GameBoye a v letech 1990–1994 na něj vyšlo kolem sedmdesáti her, ale na globálním trhu se mu prosadit nepodařilo, do jisté míry také proto, že v různých zemích se o jeho distribuci staraly různé firmy.


Podobný, akorát tedy mnohem horší pak byl případ handheldu Game Master od firmy Hartung.
Ten se jednak ve skoro každé zemi jmenoval nějak jinak a jednak byl jeho monochromatický displej
s rozlišením pouze 64 × 64 pixelů v té době už hodně zastaralý. Tohle prostě nemělo šanci.
Podobně na tom byla i Supervision od firmy Watara. Ta sice měla „čtyřodstínový“ displej s
rozlišením solidních 160 × 160 pixelů, ale vyšla až v roce 1992, kdy na GameBoyi už byla spousta
hitovek, zatímco na Supervision vycházely v podstatě neznámé hry. Zajímavostí byla možnost připojit ji k televizi, kde hry následně místo čtyř odstínů šedé získaly čtyři barvy.


A téměř stejný případ jako Supervision pak byl Mega Duck od hongkongské firmy Welback
Holdings. Hardwarově na tom obě konzole byly značně podobně, akorát že Mega Duck, v 
některých zemích prodávaný jako Cougar Boy, vyšel až v roce 1993, kdy už tažení GameBoye za věčnou slávou nemohl zastavit asi vůbec nikdo. Takže Mega Duck v podstatě ve stejném roce zároveň rovnou i skončil.

Komentáře

Oblíbené příspěvky