Čtvrtá generace konzolí – ve stínu velikánů

Čtvrtá generace konzolí udělala další krok takříkajíc ke konsolidaci celého herního průmyslu. Na
trhu sice stále ještě operovalo více hráčů, než se mohlo reálně uživit, ale celý obor se zkrátka dále
pročišťoval. Přesto se ovšem i v této době objevilo několik herních systémů, které „to zkusily“, ale

pak upadly do zapomnění. Jejich výrobci sázeli v prvé řadě na nové technologie, především tedy na optická datová média, a méně už pak na všechno ostatní.

Jedním z těchto systémů bylo Commodore CDTV. Je až téměř neuvěřitelné, že ačkoliv se již v
předchozích dvou konzolových generacích zcela jasně ukázalo, že kombinace herní konzole a domácího počítače není nic, co by zákazníci ocenili, tak to v té době velmi úspěšný výrobce počítačů Commodore stejně ještě zkusil. CDTV totiž vyšlo v roce 1991 a nebylo to nic jiného než populární počítač Amiga 500 v konzolovém balení. I když vlastně ani to není moc pravda, protože to vypadalo spíš jako CD přehrávač s klávesnicí. Zajímavé také je, že zkratka CDTV původně znamenala Commodore Dynamic Total Vision a až později někoho ve firmě napadlo prezentovat to veřejnosti jako Compact Disc Television.

Hlavním problémem tohoto přístroje byla cena. Ta při uvedení činila 999 dolarů (tedy zhruba 2000
dnešních dolarů), což zkrátka nedávalo smysl. Moderní CD-ROM mechanika za to zkrátka 

v případě primárně herního zařízení nestála. A když si k tomu lidé dokoupili další periférie, například disketovou mechaniku, klávesnici nebo myš, tak to zkrátka šlo do peněz. Mnohem lepší tak bylo koupit si rovnou Amigu 500, která se vešla do 700 dolarů. Navíc je to jeden z legendárních počítačů, na které starší hráči dodnes s nostalgií vzpomínají, protože pro něj vznikaly skvělé hry.

CDTV navíc mělo i zastaralý operační systém, takže poněkud kulhala i kompatibilita s původním
počítačem. Tady bylo zkrátka špatně prakticky úplně všechno. Nepomohlo ani pozdější snížení ceny, a tak se CDTV potichu stáhlo z trhu už v roce 1993. Prodejní čísla nejsou ověřená a možná ani známá, ale dá se odhadovat že celosvětově se CDTV prodaly přinejlepším nízké stovky tisíc kusů.

Ale jistou zásluhu si tento systém přece jen připisuje. Speciálně pro CDTV byl totiž vyvinut
videoformát CDXL, jenž jako jeden z prvních v historii umožňoval přehrávat video rovnou z CD-ROM.

Trochu jiný příběh pak napsalo zařízení CD-i od firmy Philips, která se kolem her tak nějak
průběžně pohybovala už několik let. Zkratka CD-i znamená Compact Disc Interactive a měla vystihovat původní záměr této konzole. I když původně to vlastně ani herní konzole v pravém slova smyslu být neměla. Philips v kooperaci se Sony vyrobil přístroj, jenž měl prostřednictvím CD-ROM umět pracovat se zvukem, videem, grafikou a textem. Měl to tedy primárně být jakýsi interaktivní multimediální přehrávač, jenž měl vedle přehrávání multimédií sloužit i k výukovým či výcvikovým účelům. Ale ve výsledku si jej zákazníci většinou kupovali především jako herní stroj.

Ve skutečnosti bylo CD-i spíše skupinou různých zařízení, která produkovali i jiní výrobci.
Záměrem bylo dodat na trh vyspělé multimediální zařízení, které bude levnější než počítače s CD
mechanikou. Stalo se tak v roce 1990, ale zda se to s cenou 1000 dolarů povedlo, nebo ne, je dnes vlastně už nepodstatné, protože zákazníci na to tak jako tak neslyšeli, a CD-i se tedy s velkým zájmem nesetkalo. Přesto ho Philips vyráběl až do roku 1996 a další firmy v licenci až do roku 1998.

CD-i zvládalo přehrávat na tu dobu velké množství různých formátů včetně vlastního CD-i disku,
což bylo optické médium fyzicky stejně velké jako CD, ale vešlo se tam o něco více dat, konkrétně až 744 MB, což odpovídalo 72 minutám videa.

Vzhledem k nízkým prodejům, vlastnímu datovému formátu i primárnímu určení je pak až
neuvěřitelné, že na CD-i vyšlo celých 208 her. Pravda, v drtivé většině případů to nebyly kdovíjaké pecky, které by formovaly herní budoucnost, ale 208 je zkrátka 208.

Ještě neuvěřitelnější ovšem je, že vedle několika známějších titulů jako Litil Divil, Dragon‘s Lair
nebo Micro Machines (a samozřejmě nesměl chybět ani Tetris) vyšly pro CD-i také Hotel Mario a tři hry ze série Zelda. Byl to jeden z velmi mála případů v celé herní historii, kdy Nintendo pustilo svoje značky i na jinou než vlastní platformu. Navíc to byly hry exkluzivní, takže nikde jinde nevyšly. Na druhou stranu se ovšem nepočítají do hlavních linií daných značek, ale to na věci nemění zhola nic. Tato „zápůjčka“ měla kořeny ve skutečnosti, že Philips měl pro Nintendo vyvinout CD-ROM mechaniku ke konzoli SNES, k čemuž nakonec nedošlo.

Třetím do party tehdejších zařízení, ktará spíše než herní konzoli připomínala video/CD přehrávač
pak byl LaserActive od japonské firmy Pioneer. Na trh se dostal v roce 1993 a bylo to vskutku
multifunkční zařízení. Zvládlo přehrávat celou řadu datových formátů i médií včetně LaserDiscu nebo po přikoupení přídavného modulu i cartridgí pro konzole Turbografx-16 a Mega Drive. 

Především na japonský trh pak cílila možnost karaoke.

Se hrami to na rozdíl od CD-i až tak slavné nebylo: přímo pro platformu LaserActive vyšlo jen
něco přes třicet her, v Americe pak jen necelá dvacítka, přičemž jejich názvy dnes asi většinou nic 

moc neřeknou ani pamětníkům. Část z nich byly navíc různé vzdělávací/simulační hry. 

Ale třeba takový Virtual Cameraman se dokonce dočkal i druhého dílu.

Mezi konzolemi čtvrté generace se pak občas samostatně uvádějí i Sega Genesis CDX a Neo Geo
CD. V obou případech ovšem jde o novější verze již existujících konzolí, které se kromě několika dalších drobností liší pouze tím, že v sobě mají zabudovanou CD mechaniku.