PC Engine (TurboGrafx-16)

Konzole PC Engine, v Severní Americe označovaná jako TurboGrafx-16, vyšla v Japonsku už na podzim roku 1987 a vedle toho, že byla první ze skupiny konzolí, které označujeme jako čtvrtou generaci, tak také odstartovala takzvanou šestnáctibitovou éru. A to paradoxně i přesto, že centrální procesorová jednotka byla stále ještě osmibitová. V Severní Americe a jednotlivých evropských zemích se pak do oficiálního prodeje dostávala průběžně od roku 1989.

Výrobcem PC Engine byla japonská firma NEC, ale design její architektury měla na svědomí další
japonská firma Hudson Soft, která také vyráběla osmibitový procesor HuC6280, jenž byl srdcem 

celé konzole. Grafický chipset už byl ovšem šestnáctibitový. Dokázal pracovat s rozlišením až 565 × 242 pixelů a zobrazit 512 barev, z toho až 482 najednou.

A ačkoliv dnes již patří PC Engine k těm méně známým, respektive lehce pozapomenutým
konzolím, v Japonsku se mu vůbec nevedlo špatně, když dokázal těžit z velmi dobré podpory third-party vývojářů. V jednu chvíli se dokonce prodával o něco lépe než pomalu dosluhující NES a i v dalších letech dokázal důstojně soupeřit s novou nintenďáckou konzolí SNES. Ovšem mimo Japonsko byly prodeje daleko za očekáváním. Na vině byla vedle slabého marketingu zejména skutečnost, že se PC Engine dostal do Ameriky až příliš pozdě, a tak musel konkurovat novějším a vyspělejším systémům čtvrté generace.

Do konce aktivního života v roce 1994 se celosvětově prodalo něco kolem devíti milionů konzolí,
přičemž vyšlo až sedmnáct různých verzí. Ty se lišily jak designově, tak například CD mechanikou a
podobně, ale základ byl pořád prakticky stejný. Japonská verze měla velmi kompaktní rozměry a 

podle některých zdrojů to je nejmenší domácí konzole, která kdy byla vyrobena. S tím se dnes v době různých miniaturních reedicí starších konzolí asi i dá polemizovat, ale faktem je, že japonský PC Engine byl ještě menší než zmenšená PSone, která tedy byla hodně malinká.

Hry pro PC Engine byly distribuovány na cartridgích tvořených paměťovými kartami HuCard,
opět z dílen Hudson Softu. Časem se ovšem také objevila CD mechanika, a to ať už jako přídavné
zařízení, nebo v některých modelových variacích už přímo zabudovaná. První přídavná CD mechanika se v Japonsku objevila už v roce 1988 a byla označovaná jako CD-ROM2. V roce 1991 

pak NEC uvedl Super CD-ROM2, která měla více paměti a novější BIOS, takže zjednodušeně řečeno fungovala rychleji.

Třetím zásadním upgradem PC Enginu pak byla paměťová karta Arcade Card, což bylo v podstatě
rozšíření RAM, jejíž kapacita tak dosáhla hodnoty 2 MB. Bohužel tento krok přišel až v roce 1994, 

kdy už PC Enginu takzvaně zvonil umíráček, ale přesto vyšlo ještě několik her, které Arcade Card využívaly. Nejznámější z nich byly bojovky od SNK jako Fatal Fury nebo Art of Fighting.

Jak již bylo řečeno, také PC Engine průběžně vycházel i v různých modifikovaných verzích. Z
nich stojí za zmínku například PC Engine CoreGrafx, jenž kromě jiných barev samotné konzole používal i mírně vylepšený procesor. Zajímavostí je, že pozdější CoreGrafx II přinesl pár dalších drobných změn, ale zase se vrátil k procesoru původnímu.

Naproti tomu PC Engine SuperGrafx by se s trochou snahy dal označit za téměř nástupnický
model, protože změn bylo více a byly i zásadnější. Používal pomocný grafický procesor, vylepšený
procesor centrální, čtyřnásobek RAM a dvojnásobek videopaměti. Výkonové možnosti tak byly 

oproti původnímu modelu podstatně vyšší, ale přesto pro SuperGrafx vyšlo jen pět her dedikovaných přímo pro tento model plus dvě hry označované jako hybridní, protože vyšly i pro standardní model, ale dokázaly využít potenciálu SuperGrafx.

Naproti tomu PC Engine Shuttle byl levnější model s jistými omezeními, který cílil hlavně na
mladší publikum. Ostatně tomu odpovídal i atraktivní design připomínající vesmírnou loď. PC 

Engine Duo pak byl jednou z verzí, které měly již rovnou v sobě integrovanou CD mechaniku, v tomto případě tedy již rovnou ve vylepšené verzi Super CD-ROM2.

Zajímavým pokusem byl PC Engine LT, jenž měl podobu laptopu. Měl tedy svůj vlastní
integrovaný monitor i reproduktory a nedal se dokonce ani připojit k televizi, protože zkrátka 

neměl televizní výstup. Byla to zkrátka taková větší přenosná konzole. Problémem ovšem byla vysoká cena, protože vedle standardního hardwaru včetně CD mechaniky museli zákazníci zaplatit i za displej. A to tehdy nebyla úplně zanedbatelná položka.

Ovšem vznikla i verze, která představy o přenosné konzoli naplňuje podstatně lépe. Jmenovala se
PC Engine GT, respektive v Severní Americe TurboExpress, a měla barevný displej o úhlopříčce 2,6
palce. V té době to byl ten nejpokročilejší displej, který na poli přenosných herních konzolí existoval. GT umělo přehrávat hry pouze z cartridgí a vzhledem k tomu, že uvnitř byl v podstatě identický hardware jako v původním PC Enginu, byl zde poněkud problém s výdrží baterií. Na druhou stranu, na rozdíl od LT bylo možné GT připojit k televizi a prostřednictvím propojovacího kabelu byl k dispozici multiplayer pro dva hráče.

Mohlo by se tedy zdát, že různých verzí bylo za těch pár let až příliš mnoho, ale na druhou stranu
se PC Engine udržel na trhu zhruba sedm let, což je z dnešního pohledu v podstatě standardní délka jedné konzolové generace. A navíc zde bylo ještě pár let „života po životě“, protože poslední oficiálně vydaná hra pro tento systém vyšla ještě v létě roku 1999, tedy více téměř dvanáct let od uvedení konzole na trh. A to není úplně špatné. Mimochodem, ta hra se jmenovala Dead of the Brain a byla to adventura.