Sega Game Gear

 Druhá generace přenosných konzolí časově odpovídá čtvrté generaci konzolí domácích a jednou z
charakteristik, kterými by se tato éra dala definovat, byl vzestup a úspěch společnosti Sega. 

Zatímco se totiž konzole Mega Drive dost úspěšně zabydlovala v dětských i obývacích pokojích, na cestách zase mnoha hráčům dělal společnost přenosný Game Gear. Toto úspěšné tažení Segy herním světem mělo jen jedinou vadu na kráse a ta se jmenovala Nintendo. To v té době drtilo veškerou konkurenci na prach jak na poli stolních, tak i přenosných konzolí a Sega byla jediná, kdo s Nintendem dokázal nějak důstojně držet krok.

Prakticky již od první generace handheldů platilo, že tato zařízení jsou technologicky zhruba o
jednu generaci pozadu za klasickými domácími konzolemi, a platilo to i začátkem devadesátých let, kdy se na trhu objevil Game Gear, konkrétně tedy v Japonsku to bylo v říjnu roku 1990, v Severní Americe a Evropě pak v dubnu 1991. Měl vcelku dobré hardwarové parametry a startovní cena 150 dolarů byla mnohem příznivější než u Atari Lynx (190 dolarů), o TurboExpress od firmy NEC ani nemluvě (250/300 dolarů).

Jenže tu byl jeden vcelku velký problém. Opět měl značku Nintendo a jmenoval se Game Boy.
Ten se totiž začal prodávat dříve (v Japonsku dokonce o 1,5 roku), stál podstatně méně (90 dolarů),

a přestože byl hardwarově a technologicky z celé své generace nejhorší, disponoval bohatou

knihovnou kvalitních a populárních her. Ale Game Gear této nepřízni osudu dokázal vzdorovat se ctí.

Dalo by se říci, že to byla kapesní verze domácí konzole Master System, ale je to jen vcelku hrubé

přiblížení. Game Gear totiž sice byl rovněž osmibitový a řadu prvků převzal právě z Master Systemu, ale identickou architekturu tyto dva přístroje neměly, přestože tedy Game Gear uměl s pomocí speciálního adaptéru přehrávat i hry z Master Systemu.

Hlavní pohonnou jednotkou Game Gearu byla klasika všech klasik, tedy osmibitový procesor
Zilog Z80, jenž měl k dispozici 8 kB RAM a 16 kB video RAM. To vše pracovalo na výstupech pro
podsvícený barevný displej o úhlopříčce 3,2 palce a rozlišení 160 × 144 pixelů. Zobrazit na něm 

bylo možné 4096 různých barev, z toho 32 zároveň na jedné obrazovce. Jako primární datové médium pak sloužily cartridge.

Během necelých deseti let života se prodalo přibližně 11 milionů Game Gearů, což je slušné číslo,
zejména pak ve srovnání s Lynxem a TurboExpressem. Zároveň je to ovšem pouze zhruba desetina toho, kolik se prodalo Game Boyů (ovšem včetně několika revizí).

Bylo by ovšem nefér vinit z tohoto relativního neúspěchu jen Nintendo a jejich Game Boy, protože
Sega si za to v jistých ohledech mohla sama. Na rozdíl od soudobého Mega Drivu totiž na 

Game Gear vzniklo jen něco kolem 300 her, přičemž nezřídka to byly jen porty, respektive předělávky již existujících titulů. Asi tak nepřekvapí, že nejúspěšnější hrou pro Game Gear tak byl Sonic the Hedgehog 2, jehož se prodalo kolem 400 tisíc kusů.

Vedle toho se Sega o Game Gear příliš nestarala ani marketingově, když jejím hlavním favoritem
byl úspěšný Mega Drive a také se snažila propagovat rozšiřující periferie Mega-CD (v Americe Sega CD) a 32X. Zároveň už v pozdějších letech probíhaly přípravy nové 32bitové konzole Saturn, a na Game Gear se tedy takříkajíc jakoby trošku zapomnělo.

Posledním nezanedbatelným problémem pak byla krátká výdrž na baterie, která činila pouze 3–5
hodin. To by samo o sobě asi nebyla až taková katastrofa, kdyby k napájení nebylo potřeba šest AA
baterií. Obrazně řečeno to tak na delší cesty chtělo přibalit si batoh plný baterek. Bylo to zkrátka otravné a docela to i lezlo do peněz. Proto Sega časem vydala vyměnitelné nabíjecí akumulátorové sady, jejichž delší výdrž tento problém částečně řešila.

Vedle toho pro Game Gear vzniklo i několik dalších rozšíření. Master Gear bylo ono již zmíněné
příslušenství umožňující přehrávat hry z Master Systemu, zatímco třeba Car Gear byla vlastně nabíječka, která se v autě připojovala do konektoru pro zapalovač. Gear to Gear (v Japonsku VS Gear) pak byl kabel, jenž umožnil propojit dva handheldy a dát si na nich multiplayer, a Super Wide Gear byla jakási lupa, která opticky zvětšovala relativně malý displej. Největší frajeřina byl ovšem TV Tuner, který dělal přesně to, co říká jeho název. S jeho pomocí se tak na displej Game Gearu dalo naladit televizní vysílání, k čemuž mimo jiné pomáhala i klasická teleskopická/vytahovací anténa. Bylo to docela drahé a vzhledem k rozměrům a malému displeji asi víceméně k ničemu, ale na druhou stranu se v souvislosti s tunerem o Game Gearu mluvilo i mimo obvyklé herní prostředí a dnes je to vcelku ceněná sběratelská rarita.

Naopak z dnešního pohledu asi na prestiži moc nepřidaly různé speciální edice. I když vlastně
například modrá „sportovní“ verze, bílá „televizní“ (s přibaleným tunerem) nebo jakási speciální 

dětská (pouze v Japonsku) jsou vlastně úplně v pohodě. Ale červená s tematikou Coca-Coly a s přibalenou hrou Coca-Cola Kid, to je prostě na úrovni fastfoodových akcí typu „k dětskému menu hračka zdarma“. Prostě pro sofistikované herní zařízení naprosto nedůstojné.

Závěrečné vysvědčení Game Gearu je tedy poněkud roztříštěné. Jedním z jeho primárních cílů
totiž bylo konkurovat Game Boyi, což se tedy vlastně spíš nepovedlo než povedlo. Zato úkol 

vyrobit technologicky po všech stránkách vyspělejší přístroj se splnit podařilo. Rozpaky panují nad tím, že zatímco na domácích konzolích dokázala Sega dodat řadu výborných her, na Game Gearu 

byla herní knihovna značně chudší. A taky je otázkou, proč výrobce nebyl aktivnější na poli marketingu.

Bez ohledu na cokoliv je ovšem jisté, že Game Gear byl jedním z handheldů, které se do
videoherní historie zapsaly více než jen epizodně. A to, že to byl jediný přenosný systém, jenž ve 

stínu hegemona Game Boye takříkajíc dokázal „neztratit tvář“, je z dnešního pohledu nejen obdivuhodné, ale téměř i neuvěřitelné.

Game Gear se vyráběl až do roku 1997 a ještě v roce 2000 vydala firma Majesco coby „dvorní
segácký dojížděč“ jakousi vzpomínkovou edici za cenu 30 dolarů. Dokonce vyšlo i pár nových her, které se prodávaly za 15 dolarů. Samozřejmě na těchto přístrojích šlo přehrávat i dřívější hry pro Game Gear, ale už nebyly kompatibilní s TV Tunerem a některým dalším původním příslušenstvím.