Sega Mega Drive (Genesis)

 Když se řekne čtvrtá generace konzolí, vybaví se většině lidí jako první nehynoucí SNES od Nintenda a tomu zbytku pak konkurenční Mega Drive od Segy. A ačkoliv různí lidé na to mohou mít různé názory, dá se toto období označit jako zlatá éra hraní, protože videohry měly pořád ještě 

status jakéhosi technologického výstřelku, ale zároveň byly mezi veřejností už dostatečně rozšířené. Obešly se bez pokročilých technologií, jaké známe dnes, ale přesto byly dostatečně vizuálně atraktivní, ale zároveň už i propracované po stránce herního designu a nezřídka i nebývale rozsáhlé. Snad jen ta obtížnost by nám z dnešního pohledu asi už činila jisté potíže. Každopádně ať už za zlatou éru hraní považuje kdo chce, co chce, tak čtvrtá konzolová generace byla bezpochyby zlatou érou firmy Sega.

Mega Drive se v Japonsku začal prodávat už na podzim roku 1988, v Americe o necelý rok
později (zde ovšem pod názvem Sega Genesis) a ve zbytku světa v srpnu 1990. Často se o něm

mluví jako o hlavním konkurentovi SNESu, ale doslovně vzato je to vlastně naopak, protože SNES vyšel až později, takže začal konkurovat již prodávanému Mega Drivu.

Přestože se Mega Drive začal prodávat až jako druhý ze čtvrté konzolové generace, byl to ve
skutečnosti první plně šestnáctibitový přístroj. O něco starší PC Engine (v Americe Turbografx-16) 

měl totiž hlavní procesorovou jednotku ještě osmibitovou a šestnáctibitové byly jen některé další součásti hardwarové architektury.

Jako hlavní procesor v Mega Drivu pracoval model Motorola 68000 a v roli jakéhosi koprocesoru
mu sekundoval starý známý Zilog Z80. Ten měl na starosti obsluhu hardwaru pro generování zvuků a také zajišťoval zpětnou kompatibilitu s předchozí konzolí Master System. K tomu ovšem

bylo zapotřebí přídavné zařízení nazvané Power Base Converter, které umožňovalo zpracovávat data z paměťových médií pro Master System. Standardně pak Mega Drive pracoval s vlastními cartridgemi a později uměl s využitím periférie Mega CD (v Americe Sega-CD) pracovat i s optickými disky CD-ROM.

Grafické obvody uměly pracovat v několika rozlišeními, v případě evropských verzí (PAL) to bylo
až 320 × 240 pixelů v progresivním a 320 × 480 v prokládaném režimu. Barevná paleta obsahovala 

512 barev, z nichž 61 jich mohlo být zobrazeno současně.

Časem se objevila o nadstavba zvaná Sega 32X, jejímž prostřednictvím Mega Drive již částečně
nakukoval do další, 32bitové generace. Každé rozšíření navíc s sebou přineslo i několik dalších
procesorů, takže kompletní soupis hardwaru za celý životní cyklus by byl docela obsáhlý.

Nelze opomenout ani skutečnost, že Mega Drive byl jedním z průkopníků online možností u
herních zařízení. Sega Meganet byla služba, která mimo jiné přes telefonní připojení 

prostřednictvím speciálního Mega Modemu umožňovala online multiplayer (no jo, kdysi dávno prostě internet fakt běhal po telefonních drátech). Systém plateb jak za službu, tak za telefonní připojení v kombinaci s omezenými možnostmi v důsledku nízkých přenosových rychlostí sice jasně ukázaly, že svět tehdy na online hraní ještě nebyl úplně připraven, a tak tato služba žila jen přibližně rok, ale byl to zkrátka jeden z důležitých pokusů v oblasti, bez níž by dnešní herní svět snad již ani nemohl existovat.

Prakticky to samé se pak dá říci o službě Sega Channel, která by se dnešní terminologií dala
označit za jednu z prvních digitálních distribucí. Vznikla v roce 1994, fungovala zase přes televizní kabel ve spolupráci s operátorem Time Warner a jejím prostřednictvím mohli lidé získat online přístup ke hrám, demoverzím nebo cheatům. Mimo obtíže dané možnostmi tehdejších technologií byly problémem i vysoké poplatky, ale přesto Sega Channel fungoval až do roku 1998, kdy už byla pár let na trhu další konzole od Segy.

A dokonce tu byla ještě třetí síťová služba. Jmenovala se Xband a byl to jakýsi multiformát, jenž
vedle Mega Drivu existoval i ve verzi pro SNES, později nový Saturn od Segy a dokonce také pro PC.

Tehdejší online možnosti však byly technologicky ještě značně omezené, a tak například pro
Meganet vzniklo jen něco přes dvacet her a navíc to byly dost často hry textové, puzzle nebo 

adaptace stolních her. Byly mezi nimi i známé značky jako Phantasy Star nebo Sonic, ale tyto kousky neměly s původními hrami kromě jména příliš společného.

Naproti tomu celkově vzniklo pro Mega Drive zhruba 900 her a hitovkami se to jen hemžilo. Mezi
nimi samozřejmě vyčníval ježek Sonic, když se hry Sonic the Hedgehog prodalo masivních 15 

milionů kusů. Jedním z trháků pak byl i americký fotbal Madden NFL, jenž pomohl k úspěchu na americkém trhu. Později Sega začala do cartridgí s hrami přidávat Virtua Processor. Ten umožnil držet po vizuální stránce krok s novějším SNESem, jenž k vylepšení grafiky používal takzvaný Super FX čip. Jenže tato technologie byla natolik drahá, že nakonec vyšla pouze jediná hra, která ji 

využívala, dnes již pozapomenutý Virtua Racing. Skutečné hitovky Virtua Fighter a Daytona USA si musely počkat až na konzoli Saturn.

Ale aby to nezapadlo: 900 her. To je i z dnešního hlediska nádherné číslo, přestože tedy ani
zdaleka ne všechny byly dostupné ve všech regionech. Klíčem k úspěchu bylo, že poměrně brzy se 

na Mega Drivu objevila poměrně široká paleta různých herních stylů či žánrů, která dokázala oslovit hráče s různými preferencemi. Klasické arkády byly zastoupeny hopsačkami se Sonicem, mlátičkami jako například Altered Beast, byla zde řada sportovních her nebo i hitovek z mincových automatů. Objevilo se i pár obtížněji zařaditelných specialit pro náročnější hráče jako například Ecco the Dolphin a Sega také rozjela kampaň propagující skutečnost, že na Mega Drivu se na rozdíl od konkurence najdou i hry pro dospělé publikum. Poněkud úsměvně dnes ovšem působí fakt, že ponejvíce se v této souvislosti zmiňoval krvák Mortal Kombat.

Pokročilé technologie a příznivá cena 190 dolarů pomohly společně s dalšími faktory Mega Drivu
k dobrým prodejům hned od začátku a množství výborných her zase k delšímu životu v posledních letech. Sega přestala Mega Drive vyrábět již v roce 1997, ale na americkém trhu jej ještě do roku 1999 v licenci produkovala společnost Majesco. Celkově se po celém světě prodalo přes 35 milionů těchto konzolí a Sega se tak vedle Nintenda stala jedním z lídrů celého herního průmyslu a navždy se zapsala do zlatého fondu tohoto odvětví.